Mnozí herní vývojáři se snaží své tituly posunout na nový level – vymyslet originální příběh, nové herní prvky, nové velké světy. Na trhu je ovšem čím dál tím větší konkurence a být vždycky za každou cenu originální se ne vždy vyplatí. Proto není divu, že se studia často inspirují již vzniklými hrami, které u hráčské komunity dostávaly vřelé ohlasy a zapsaly se tak do pomyslné herní síně slávy. Dnes recenzovaný titul Blue Fire není výjimkou a hned na první pohled jde vidět, že se zde tvůrci inspirovali, kde se jen dalo, což rozhodně není špatně.
Jedním z nejvíce podnětných titulů je samozřejmě série Dark Souls, z níž herní tvůrci čerpají inspiraci v poslední době vážně často. Dnešní hráči se totiž nebojí výzev a moc rádi si nechávají nakopat zadky od videohry… většinou to jsou ovšem dětské hry, které nám srazí hřebínek, ale to rozhodně nikdy nepřiznáme! Tak či onak, Blue Fire je kombinace nemilosrdnosti a krutosti Dark Souls, zároveň roztomilosti titulu Hollow Knight a nevinnosti The Legend of Zelda.
Příběh nepříběh
Kdybych vám měla jako vždy popsat, o co že to tady vlastně jde, byla bych tak trochu v koncích. Příběh Blue Fire zde sice nějaký skrytý je, ale popravdě nedostává moc prostoru. I v tomto ohledu si tvůrci vzali příklad z jiných výše zmiňovaných titulů, a tak jste zprvu vhozeni do potemnělého světa plného jakýchsi kreatur a netušíte, co se tu děje. Později se dozvídáte, že se nacházíte v království Penumbra, které kdysi vzkvétalo a lidé v něm žili spokojenými životy. Země ovšem už dávno upadla do tmy a poslední přeživší se vám ze všech sil pokouší pomoci s tím, abyste obnovili dřívější slávu smrtí prosáklého království. Kromě dialogů s pár postavami vlastně ani nemáte šanci, jak příběh zjistit. Bohužel se vývojáři nejspíše až moc zaměřili na hratelnost, že celkový příběh přímo upozadili. Je to škoda, protože kvůli tomu vás ani to málo, co z něj dostanete, vůbec nezajímá.
Inspirace bez snahy o vlastní styl
Vizuálně titul neurazí, ale ani nenadchne. Celý svět na mě působil až zvláštně genericky a osobně mi po celou dobu chybělo nějaké vytržení. I když během hry zavítáte na různá místa a zajímavé lokace, všechny působí na jedno brdo. Toto je ovšem pouze můj pocit, takže když to takto cítím já, nemusíte to tak mít i vy. Netvrdím, že je grafika ošklivá, i když může působit trochu jednoduše a asi byste na hru z roku 2021 čekali po této stránce víc. Ne všechny dnešní hry ovšem musí mít realistickou grafiku. Blue Fire má své vlastní osobité kouzlo a vizuálně rozhodně není škaredé. Lokace jsou rozmanité a barevné, stylizace postav i nepřátel je roztomilá a celkově v tom všem vidíte velmi silný vliv Zeldy… možná právě až moc silný. To vše ale kompenzuje to, že zde najdete stoky… protože každá správná souls hra musí mít stoky!
Mapa jaksi chybí
Jak vypadá herní svět, je jedna věc, ale jak se v něm pohybujete, je věc druhá. Jestli jste se u Ghost of Tsushima vztekali, že jste se museli orientovat po okolí jen za pomoci větru, připravte se teprve na pořádná muka. Blue Fire postrádá nejen mapu, ale i jakoukoli jinou formu navigace. Když vás tedy NPC nasměruje na sever či jinou světovou stranu, můžete už vážně jen hádat, kde zrovna sever je a jestli vůbec jdete správně. Lokace nejsou zrovna malé a než se v nich zorientujete, párkrát přitom zabloudíte, zaseknete se do textury, nebo přinejhorším rovnou umřete.
Umírání zde neberte na lehkou váhu. Jak už jsem zmiňovala na začátku, jde o mix několika her, kdy největší inspirace jde znát ze subžánru souls. Proto připravte své nervy na několik emočních výbuchů a raději vyměňte klávesnici za méně postradatelnou. Nepřátelé se s vámi rozhodně mazlit nebudou a pokud vaši pouť neukončí instakillem, druhá rána už vás většinou pošle zpět k poslední uložené pozici, která může být na míle daleko. Budete tedy umírat, a to vážně často. Svůj postup si můžete navíc ukládat na speciálních místech, která se nenacházejí zrovna na každém rohu, takže pozor, s kým se pustíte do boje. Někdy je lepší volbou vzít nohy na ramena a prostě utéct. Dokonce si po smrti budete muset doběhnout zpět na to samé místo pro své „souly“.
Vizuálně roztomilé s brutální obtížností
Blue Fire je RPG s otevřeným světem, takže samozřejmě nechybí plnění úkolů, vylepšování schopností, řešení hlavolamů a výzvy v dungeonech, hledání klíčů k uzamčeným dveřím nebo hamižné hromadění lootu z truhlic. Souboje jsou rychlé a ne vždy bude vaší největší starostí síla zasazené rány. Správné načasování úskoků je mnohdy daleko důležitější, obzvláště tehdy, když budete muset překonat složité překážky. Skoky na milimetr přesné a na sekundu zahrané. Stačí jeden špatný pohyb a jste poslán zpět na začátek. Nepřipomíná vám to také Black Hole? Přesnost na prvním místě. Pro hráče, kteří na tyto nároky nejsou zvyklí a nemají potřebu se sami trýznit: vyhněte se Penumbře raději velkým obloukem.
Blue Fire je roztomilá plošinovka, která klame svým vzhledem. Jakmile hru zapnete, jste několikrát sežvýkáni a vyplivnuti nemilosrdnými nároky na přesnost a dokonalé načasování. Zároveň se připravte na poněkud zdlouhavé bloudění kvůli absenci jakékoli navigace. I přesto jde o 10–15hodinovou zábavu, která vás chytí a jen tak nepustí. Silná inspirace jinými hrami je zde velmi znatelná, bez větší snahy prosadit si svůj vlastní styl, podle kterého bych mohla říct, že jde o Blue Fire a ne o kousek toho z Dark Soul a kousek toho ze Zeldy. Se srdcervoucím příběhem moc nepočítejte, hra si najde způsob, jak rozervat spíše vaše nervy (v dobrém).
