Bloodhound, nová hra od polské společnosti Kruger & Flint Productions, se snaží zachytit podstatu klasických her z 90. let, jako jsou DOOM, Quake nebo Painkiller. Navzdory svým ambicím však neskrývá svůj primární zdroj inspirace: Painkiller. Tento projekt úspěšně opustil Kickstarter a díky tomu se jím můžeme zabývat podrobněji.
Návrat k ikonám 90. let
Jak už bylo řečeno, jedná se o debutový titul vyvinutý polskou společností Kruger & Flint Productions na motivy ikon 90. let. Existuje celá řada videoher, které se snaží inspirovat herními legendami, jako jsou DOOM, Quake, Blood, Heretic, Shadow Warrior či Painkiller. Některé z těchto titulů jsme dokonce prozkoumali společně, například Scathe, Dread Templar, Turbo Overkill nebo Hellbound. Recenzovaný kousek Bloodhound není žádnou výjimkou, a i když se na první pohled může zdát, že je inspirován právě DOOMem, není tomu tak; jeho hlavním předlohou je naopak Painkiller.
Předtím, než přejdeme k Bloodhoundu, se krátce podíváme na to, čím tyto hry z 90. let vynikaly. Hlavními dvěma faktory, které si získaly přízeň mnoha hráčů, byly rychlost a dynamická hratelnost, která byla mnohem intenzivnější a adrenalinovější než u jiných žánrů. Dalším významným činitelem byla ve své době revoluční a novátorská technologie, díky níž byl pohyb plynulý a prostředí vykreslené ve 3D. Tyto iniciativy také poskytly rozmanité zbraně a nepřátele, což umožnilo rozvoj rozličných strategií a taktik (vezmete si motorovou pilu nebo BFG). V neposlední řadě byl důležitým prvkem také soundtrack, protože ten často působil pochmurně a agresivně a dokázal vás bezchybně vtáhnout do atmosféry hry.
Novátorská inspirace a nostalgický punc
Osobně nemám problém s tím, když se studia inspirují jinými hrami a přidávají do svých projektů inovativní mechaniky, aby se odlišila od původního konceptu. V případě Bloodhound (ačkoliv se snaží být něčím novým a zajímavým) vyvolává neustále nostalgické pocity, což by nebylo špatně, kdyby se zde objevovaly jiné prvky. Každý, kdo hrál nebo alespoň viděl různá videa, která se Painkillerem zabývají, již tuší, o co vlastně jde.
Pro ty z vás, kteří se se hrou setkávají poprvé, bude nejlepší představit si ji na DOOMu. Šlo o rychlou, dynamickou arénovou akci, kde jste museli vyvraždit hordy nepřátel, než jste byli vpuštěni do další lokace. Tomu napomáhal velkolepý destrukční arzenál a metalový doprovod, díky němuž se ve vás podařilo probudit Terminátora, který chtěl jen zabíjet.Bloodhound se v tomto pojetí nijak neliší, a proto může spoustě lidí připomínat výše zmíněný DOOM. Pokud jste však hráli Painkillera, začnete si všímat podobností, kvůli nimž vám zážitek může být nepříjemný, nebo naopak příjemnější.
Gotická atmosféra a provokativní prvky
Jak již bylo řečeno, Bloodhound má klasický design arény, který se dnes nemusí líbit každému. Proto se dá do jisté míry konstatovat, že projekt je určen starším nadšencům, kteří si tento žánr videoher dříve oblíbili. V čem je ale recenzovaná hříčka srovnatelná s hrou od polského studia People Can Fly? (Pro zajímavost, volné pokračování Painkiller: Overdose vytvořilo již neexistující česká společnost Mindware Studios.)
Obě hry mají velmi podobnou vizuální a zvukovou koncepci. Estetika je extrémně temná a gotická, s několika krvavými a hrůznými efekty, zahrnující četná prostředí, včetně hřbitovů, kostelů, chodeb a dalších. Celkové pojetí je ponuré a atmosférické, což přispívá k celkovému pocitu úzkosti a napětí. Nicméně existují dva faktory, jež mohou tyto emoce výrazně ovlivnit, z nichž jeden je zcela pozitivní.
Po zahájení Bloodhound se v primárním rozhraní zobrazí dvě ženské sochy s cenzurou zakrývající jejich ňadra. V nabídce je však možnost tento prvek vypnout, čímž se odhalí všechna poprsí (proti vám stojí převážně odhalené démonky), kterých je ve hře celá řada. Druhou nepříjemností jsou otravní démoni – v tomto případě létající dětská stvoření, jež na vás útočí ve skupinách a díky jejich rychlosti je poměrně obtížné je zasáhnout.
Retro střílečka s moderním nádechem
Nejvíce se mi líbilo, že většina úrovní úspěšně vytvořila nádech retro střílečky a zároveň vypadala moderně podle dnešních herních standardů. Největší chybou celého projektu je však skutečnost, že se všechny úrovně drží stejné struktury, což se po chvíli může stát pekelně monotónním. Co se týče designu úkolů, je průběh jednotlivých úrovní takřka totožný.
Sbírání klíčů, tahání za páky, likvidace nahých démonů a dosahování portálů, které vás přenesou do další místnosti, jsou jediné činnosti, jež vykonáváte, bez ohledu na to, zda začínáte první akt, nebo se připravujete na finále. Tento koncept je zpočátku zábavný, jenomže po zjištění, že je to jediná činnost, kterou zde děláte, se začnete nudit a ztratíte motivaci postupovat dál.
Pro efektivnější zabíjení máte k dispozici deset zbraní, z nichž každá má svůj unikátní účinek. Kromě standardního revolveru, útočné pušky a brokovnice si můžete vybrat také minigun nebo motorovou pilu. Rozhodně nelze zapomenout na kuši s výbušnými projektily, jejímž použitím lze protivníky přišpendlit ke zdi (podobná zbraň se objevila ve hře Painkiller). K tomu si připočtěte tři schopnosti vaší postavy. Problém je však v tom, že je nemusíte používat po celou dobu hry, pokud nechcete například zpomalit čas, abyste si mohli blíže prohlédnout odhalené démony. Chápu, že se vývojáři z Kruger & Flint Productions snažili svůj projekt odlišit, ale výsledkem je, že získáte mechaniku, kterou absolutně nevyužijete.
Chybějící příběh a podprůměrné bitvy
Kromě zábavné hratelnosti vynikal Painkiller i svým příběhem. To se však nedá říci o recenzovaném kousku. Pokud se stejně jako já chcete dozvědět více o ději hry, budete si muset přečíst hlavní stránku titulu na Steamu. Během své násilné cesty se nedozvíte, proč vraždíte nepřátele ani za koho hrajete – zda jste muž, žena, anděl, démon atd. Kromě zabíjení nehledáte ani neobjevujete žádné dokumenty, z nichž by vyplývalo objasnění děje nebo motivace k dokončení hry. Premisu mezi úrovněmi pravděpodobně uvádí démonický hlas, ten je ale vzhledem ke špatné kvalitě nahrávky nesrozumitelný.
Dokonce ani závěrečné bitvy nejsou nijak velkolepé.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že finální nepřátelé představují výzvu; nepředstavují. Pochybuji, že bych někdy zapomněl, jak rychle jsem pomocí minigunu porazil druhého nepřítele, plazího nebo dračího tvora (jehož vzhled je problematické určit). Střílením na ně se zapojíte do boje a po určité době (po dosažení limitu životů) vyšlou své stoupence, aby se vás pokusili zavraždit, zatímco oni zaútočí ze zálohy. V celé aréně se občas zhmotňují překážky, které boj ztěžují. Díky munici do všech zbraní (včetně lékárniček a štítů), jež se neustále doplňují kolem vás, máte neustálý přísun munice, díky čemuž jsou potyčky mnohonásobně snazší.
O dostatečný instrumentální rockový soundtrack, který vás provede destrukcí, se postarala skupina Sons of Amon. Fanoušci hry DOOM nepochybně znají ten pocit zvýšeného uspokojení, když za doprovodu tvrdých rockových a metalových akordů likvidujete své nepřátele a nemilosrdně přitom vybíjíte pekelné hordy. Pokud kapelu neznáte, God Mode je jejich nejslavnější skladba v rockovém duchu. Jedná se o první spolupráci kapely s videoherním průmyslem, jinak je jejich hudbu možné slyšet na platformách, jako je YouTube nebo Deezer.
Inspirace z minulosti a ztracený potenciál
Celkově měl Painkiller na Bloodhound velký vliv, ať už jde o vizuální estetiku, zvukové efekty, podobnost zbraní, nebo koncept arény (jakmile vstoupíte do místnosti, musíte v ní zůstat, dokud neporazíte všechny nepřátele). Bohužel zde podobenství končí a vývojáři z Kruger & Flint Productions nevyužili svůj maximální potenciál. Úvodní minuty hraní jsou příjemné. Grafická prezentace není ani nejhorší, ani nejlepší. Absence zápletky vás připraví o motivaci pokračovat a zlovolná stvoření jsou neuvěřitelně otravná a nezajímavá. Jediné, co může částečně zachránit tuto inscenaci, jsou dobře vymodelovaná poprsí a poměrně povedená hudba.
Bloodhound je herní debut, který se snaží navázat na herní legendy 90. let, konkrétně na Painkillera. Navzdory příjemné hratelnosti a atmosféře historických stříleček však nevyužívá svůj skutečný potenciál. Nedostatek příběhu, repetitivní design úrovní a nezajímaví nepřátelé hře brání v tom, aby se stala skutečným zážitkem. Dobře zpracovaný vizuál a hudební doprovod by mohly trochu pomoci, ale celkově gamesa nesplňuje očekávání.
