Když vyšel první díl Assassin's Creed v roce 2007, byl jsem jedno z těch šťastných dětí, které si mohly zamilovat Altaira, Krédo a přát bojovníkům za svobodu vítězství nad Templáři. Ačkoliv dnes už mám občas pochybnosti, na čí stranu bych se postavil, vždy do každého dílu skočím po hlavě a ten nejnovější, Assassin's Creed Mirage nebyl výjimkou. Po putování v Řecku během Odyssey a následné vikingské expanzi v podobě Valhally se přesouváme zpět ke kořenům. Jak se to tvůrcům povedlo?
S hrdinou už jste se už mohli setkat
Protagonista Assassin's Creed Mirage je Basim. Ten se objevil už v Assassin's Creed Valhalla. Nyní ho můžeme poznat jako mladého obyčejného zlodějíčka, jenž se potlouká v 9. století po ulicích Bagdádu. Odhalíte i jak, se přidal k celému slavnému spolku Asasínů. Byl to zloděj, kradl, kde mohl, a plnil úkoly, které mu zadal asasínský prostředník. Vše se změnilo po jedné zkažené loupeži, když si jeho výchovu vzala na starost mentorka Roshan. Ta jej zasvětila do tajemství řádu Asasínů a důvodů, proč bojují proti Řádu.
Nutno podotknout, že mě začátek (přibližně první dvě hodiny) neuvěřitelně vysával a z titulu jsem neměl vůbec radost. Nejprve to bylo kvůli Basimovi, k němuž jsem nedokázal přilnout, což se vlastně během celého hraní nezměnilo. Mohla za to především úvodní linka, kde se i podesáté učíte, co a jak se dělá, jaké má titul funkce a kde jsou přibližně limity vašeho hrdiny. Nebudu lhát, mě už to vyčerpává. Chápu, že je to důležité kvůli příběhové lince, ale stejně, když to děláte pojedenácté?
Naštěstí se příběh velmi příjemně rozjíždí a z velmi nudného startu se dostáváte do dalšího asasínského dobrodružství plného zajímavých a na Ubisoft i velmi překvapivých zvratů. Oproti předchozím třem dílům se dostáváme i na velmi příjemných patnáct hodin hraní, během nichž počin proběhnete. Možná jste už na to po 150hodinových titulech zapomněli, ale jedná se o běžnou dobu hraní a mohu říct, že jsem s tím velmi spokojený.
Assassin's Creed Mirage měl prostě být DLC
Původně byl titul zamýšlený jako DLC k Valhalle. Nechci být škarohlídem, jenže z Bagdádu to skutečně táhne. Velikost otevřeného světa je oproti předchozím dílům prťavá. Přibližně bych řekl, že je to víceméně Paříž z AC Unity, možná trošku větší, což s gigantickou Odyssey nejde srovnávat. Stejně tak jde jasně vidět, že systém a technologie Mirage stojí na skoro stejném principu jako Valhalla. Vznikl zde proto určitý ovládací kompromis, neboť nehrajete za zabijácké vikingy, ale máte upravený bojový systém AC III. Střetnutí těchto dvou dílů dalo dohromady výsledek v podobě Mirage.
Konzervativní hráče, již už od Origins křičí, že nic není jako dřív a nový systém nestojí za nic, musí mít radost. Pokud jste ještě neporozuměli tomu, co se tu snažím říct, je to přechod z válečných asasínských zabijáků, jako byli Eivor, Alexios/Kassandra a Bayek, zpět ke stealthu a jasnému lineárnímu vyprávění. Najednou nestačí vběhnout na označené místo a všechny tam vyhladit. Je nutné se plížit, přemýšlet, uskakovat a lákat své oběti před smrtí.
Nostalgie zde zaúřadovala víc, než jsem původně očekával. Uplácel jsem, stopoval, vyhlížel, zabíjel a užíval si ulice Bagdádu, stejně jako dřív Londýn, Paříž nebo Florencii. Basim sice vylepšuje své schopnosti a upravuje výbavu, podobně jako v posledních třech dílech, přesto netahá zbytečné harampádí, které následně střelí, aby si mohl koupit loď za statisíce. V Assassin's Creed Mirage stačí pár kostýmů, lepší vybavení a vylepšování.
Bohužel souboje nefungují jako dříve. Titul si ponechal napůl svůj moderní soubojový systém. Vykrývání soupeřových úderů není o jedné klávese, ale o velmi dobře načasovaném parírování, stejně jako úskoky. Jen je problém, že boj není jako v posledních dílech, a jakmile se pustíte do zteče, je velká pravděpodobnost, že dostanete na budku a jste desynchronizováni. Na to ale existuje trik.
Abrakadabra, dýka času, časum stopum
Novinka jménem Assassin's Focus mi přinášela noční můry už při jejím představení. Prakticky se jedná o schopnost, během níž je možné zastavit čas a povraždit každého nepřítele v dohledu, pokud si je předtím označíte. Ironií je, že se tato schopnost nikde nevysvětluje, Basim to prostě umí, smiřte se s tím. Rozumím tomu, když měl Alexios Leonidovo kopí, ale hrát si na Hira z hrdinů mi přijde trošku moc, především ve světě asasína. Nutno podotknout, že se dá hrát bez ní, a můžete si ji nechat jako cheat stranou, kdybyste náhodou cítili, že vám přetékají boty.
Mé srdíčko si získal Bagdád. Assassin's Creed Mirage udělal to, čím jsem si tuto sérii zamiloval – přivedl svou alternativní historii do skutečných reálií. Přivedl k životu ruch dávného města, a to v jiné podobě, než na niž jsme zvyklí. Nejsou zde historické monumenty na každém metru, ale je před vámi skutečné středověké město. Ocenil bych příště ještě více bordelu a možná se pokusil zápach převést do skutečného světa. Nicméně palec nahoru, tvůrcům se opět povedlo přivést žijící organismus na monitor.
S tím souvisí i velice zdravý dostatek vedlejších úkolů. Nemusel jsem jich plnit dvě stě, aby byli všichni šťastní, ale některé mise mě skutečně oslovily a užil jsem si je s mixem vedlejších postav naservírovaným arabským světem.
Hopkat jako zajíček
Pohybování po městě netradičně hapruje. Možná je to tím, že tvůrci už zapomněli, jaké to je běhat z budovy na budovu, když jsme poslední díly běhali především po vesnicích. Parkour, který vždy působil neuvěřitelně přirozeně, je zde velmi těžkopádný a jde cítit, že Mirage je postavený na Valhalle. Pro nehráče Valhally vám to řeknu jednodušeji. Vypadá to, že hra si úplně není jistá sama se sebou, a menší optimalizační problémy, od interakcí po animace, jsou prozatím na denním pořádku.
Také jsem v pár momentech neporozuměl umělé inteligenci. Jsem už víceméně zvyklý, že v bojových sekvencích, kde nemáte být sami, nejste sami. Spolubojovníci v Assassin's Creed Mirage koukali, jak dostávám na budku od nepřátel, ale stejně jako to dělají profesionálové v bojových turnajích, upřednostnili kochání se místo toho, aby pomohli. Osobně si myslím, že čekali na cutscénu, ale ocenil bych jejich pomoc.
Vizuálně bohužel titul netáhne jako předchozí díly. Exotický arabský zázrak, jehož jsme mohli být svědky, se nekoná. Mirage udržuje dnešní standard a není moment, který bych se rozhodl vypíchnout se slovy: „tady jsem měl otevřenou pusu až k podlaze“. Grafika zacouvala zpět do roku 2010. Monumentálnost předchozích dílů zde není, přičemž Bagdád rozhodně něco takového nabídnout mohl. Graficky jsem zklamán. U nezávislé hry či menšího studia pochopitelné, u Ubisoftu neodpustitelné.
Na stranu druhou, k průměrnému vizuálu je tu nádherné audio. Hudba je krásná a přitažlivá, jak jsem doufal, že bude vypadat i grafika. Upřímně titul pozvedá nadprůměrný dabing všech postav, a to nejen v angličtině, ale ze zvědavosti i v arabštině. Vydržel jsem to sice jen asi pět minut, ale nemusel jsem se nutit poslouchat arabské fráze v angličtině. Ostatně, kdo dodneška nemá z nadávky „Maláka“ spíš výsměch než pocit vážné situace. Počin díky dabingu působí důvěryhodně, konzistentně a především se vás nenápadně snaží přesvědčit, že se nejedná o úpravu Valhally.
Assassin's Creed Mirage je splněnou normou asasínských her, která vsadila ve velkém na nostalgii. Někde se jí to i podařilo. Stealth mě neskutečně bavil a opět jsem měl pocit návratu ke klasice. Jen to nestačilo. Neúplná optimalizace, vůně Valhally a spíše kompromis než přechod k původním verzím ve spojení s nepřevratnou grafikou mě zklamaly. Stejně tak jsem neporozuměl Assassin's Focus. Ačkoliv v závěru bude rozhodně více pozitiv než negativ, výš než nad lehký průměr Basimovo dobrodružství hodnotit nelze, a to i přesto, že je zde nejlevnější Assassin's Creed za dlouhé roky.
