Pokud jste někdy toužili zmlátit plnou místnost lidí, ale bránily vám v tom vaše morální zásady, obavy z následků nebo nedostatečná důvěra ve vlastní fyzickou konstituci, můžete si tuto potlačovanou touhu splnit alespoň v Drunkn Bar Fight. Tato jednoduchá hra pro virtuální realitu, oficiálně se stále nacházející v režimu předběžného přístupu, není ničím jiným než bitkařským sandboxem vhodným pro každého, kdo se nestydí použít své pěsti i proti nevinným, byť třeba otravným, postavám.
Mnoho kontroverze, málo ambicí
Pamatujete si hru Lethal Enforcers z počátku 90. let minulého století? Tahle vlastně tuctová a z dnešního pohledu i docela nevinná střílečka pro světelnou pistoli se stala významnou součástí herní historie díky tomu, že byla jedním z titulů, o nichž se diskutovalo během amerických senátních slyšení v roce 1993. Jejich výsledkem bylo ustanovení samoregulační organizace ESRB, která videohrám uděluje věkový rating. Nežádoucí pozornost na sebe hra přitáhla skutečností, že pro pozadí i sprity nepřátel využívala digitalizované záběry skutečných lokací a lidí. Nejen americké senátory, ale i mnohé rodiče pak znepokojovalo, že se jejich děti baví střílením plastovou pistolkou na postavy, které tehdy působily velmi realisticky. S technologickým pokrokem za posledních 30 let už se něco takového jeví malicherně. Dnes můžeme budit znepokojení třeba tím, že budeme s VR headsetem na hlavě poskakovat po obýváku a naprázdno máchat rukama, zatímco ve virtuální realitě držíme za hlavu blonďatou letušku za hlavu a bušíme do ní baseballovou pálkou.
Drunkn Bar Fight rozhodně nejde vyčítat neupřímnost a snahu předstírat, že je něčím, čemu vzhledem k očividně nízkému rozpočtu nedokáže dostát. Lakoničtější název jsme v popkultuře neviděli od dob filmu Hadi v letadle a na profilu hry na Steamu tvůrci sami otevřeně přiznávají, že jejich výtvor neposkytuje hluboký zážitek a lze jej dohrát za 20 minut. Zároveň o sobě hra říká, že je jednoduchá, pohlcující, přihlouplá a uličnická. S většinou těch přídavných jmen jde bez výhrad souhlasit. Jen té imerze se člověku dostává méně, než by bylo záhodno.
Postav se davu, zasaď ránu, zploď chaos
Princip hry je velmi jednoduchý. Vtělíte se do role ohromně silného rváče, který dokáže vlastnoručně složit na jednu hromadu celý bar, což je ostatně i jeho hlavním úkolem. V době psaní recenze je možné navštívit sedmero lokací – dvojici barů, jednu svatební oslavu na střeše výškové budovy, zapadlou uličku, supermarket, policejní stanici a letiště. Do všech je nutné nakráčet a veškeré přítomné osoby ručně zpracovat tak, aby je to přinutilo ke zbabělému úprku ven. Zlomyslnost a kreativita, s jakou se tak stane, už je na hráči samotném, přičemž vynalézavost je odměňována vyšším skóre.
Kdyby bylo možné nebohé nehratelné postavy mlátit pouze pěstmi, na hře by asi nebylo dočista nic zajímavého. Naštěstí je možné využít všemožné předměty, které se po herních lokacích povalují. Třeba kytaru. Nebo tágo. Nebo vařeného humra. Nebo nožní protézu, vycpanou hlavu jelena, lepicí pistoli, baseballovou pálku posetou hřebíky, defibrilátor a tak dále.
Všechny více či méně improvizované zbraně mají omezenou životnost, takže jednou kytarou nikdy nejde umlátit celý bar. Přesto není v nabídce zbraní hra příliš vyvážená a některými se dají pohodlně na dálku zpacifikovat celé davy. Jiné předměty se zase z nějakého důvodu po svém zničení neustále respawnují. Prostor pro znovuhratelnost se otevírá díky tomu, že hráči není na začátku řečeno, co vše může udělat a jaké všechny předměty lze objevit. Vše zůstává na jeho experimentování.
Při hraní této hry nebylo zabito žádné NPC ani nedošlo k zneužití kočky
Pokud bych měl připomenout další kontroverzní kousek z historie videoher, k němuž lze Drunkn Bar Fight přirovnat, pak by to byl Postal 2. Obě hry dávají hráči k dispozici virtuální hřiště plné nevinných civilistů, na němž se může vyřádit a dát prostor svým záškodnickým choutkám i nejrůznějším perverzím. Zmiňované tituly spojuje také záliba v popkulturních odkazech a pubertálním humoru postaveném na společenských stereotypech. Na policejní stanici tak třeba potkáte furryho s komplikovaným vztahem k vlastní sexualitě, zatímco na jiných místech jde narazit (obrazně i doslova) na postavu z již kultovních reklam na mobilní hru Mafia City. Ano, jde o toho vousatého pána, co nám vysvětloval, jak funguje mafie.
Proti Postalu se ale Drunkn Bar Fight přece jen drží zpátky, jde-li o (ne)překračování různých tabu. Ve hře nikdo neumírá, bez ohledu na to, jak brutální nakládačku schytá, a nejde ani močit na všechno kolem nebo používat kočku místo tlumiče na střelnou zbraň. Pořád je ale možné alespoň zapíchnout barmanovi šipku do oka nebo nechat mezi svatebčany vybuchnout plynovou nádobu a poté samotnou nevěstu praštit tak, až přeletí střešní zábradlí a zřítí se do hlubin. Nehratelné postavy v Drunkn Bar Fight demonstrují pokročilý stupeň efektu přihlížejícího, takže bez toho, aniž by samy byly přímo vyprovokovány, své kolegy obvykle nebrání. Výjimkou je pouze situace, kdy se obětí násilí, ať už záměrně nebo v důsledku hráčovy neopatrnosti, stane žena – pak po hráčově krvi zatouží všichni přítomní.
Nepobouří, ale ani nepobaví
Základním problém Drunkn Bar Fight je skutečnost, že jeho základní mechaniky zkrátka nefungují moc dobře. Mnoho hráčů poukazuje na nevzhlednou a jednoduchou grafiku, ale ta sama o sobě zážitek nekazí. Mnohem více péče ovšem mělo být věnováno systému simulace fyziky. Ve hře, která je založená na využívání okolních předmětů a fyzickém boji, by měly zákony dynamiky fungovat čitelně a konzistentně. Tomuto ideálu se však Drunkn Bar Fight vzdaluje opravdu bolestně. Mnohdy je problém nějaký předmět vůbec uchopit, přičemž i na ovladačích systému Meta Quest 2 má hra úchop nepochopitelně namapovaný na triggery, což je matoucí a vymykající se konvencím jiných VR her.
Příliš dobře nefunguje ani zpracování kolizí mezi objekty, což činí ovládání více než neohrabaným. A nedá se to úplně omluvit tím, že hlavně hrdina je opilý, tudíž logicky musí být nemotorný. Tvůrci si to pravděpodobně uvědomují, protože na neohrabanosti ovládání také postavili mechaniku, díky které lze ve hře pokračovat i poté, co je hráčova postava knockoutována někým z rozezleného davu: hráč vypadne ze svého virtuálního těla, které musí zvednout, postavit na nohy a pomyslně do něj vstoupit. Kvůli přehnanému a nepředvídatelnému ragdoll efektu to není zdaleka tak jednoduché, jak to zní. Při samotných úderech pěstí se nezdá, že by výrazně záleželo na délce a síle rozmachu. Postavy v bolestech uskakují, i pokud v jejich blízkosti jednoduše zmáčknete trigger, který se ve hře postará o zatnutí prázdné pěsti. Postavy také nemají healthbar a není úplně lehké odhadnout, kolikrát je ještě budete muset praštit, aby se odplazily pryč, což je pro zvládání davu docela klíčové.
Dokud nevidíte protivníka utíkat po čtyřech, netušíte, zda už se mu nemusíte věnovat, nebo je naopak potřeba zasadit mu série dalších ran, aby přestal být hrozbou. Drunkn Bar Fight vznikal s vizí party hry, u níž se hráči budou střídat a společně se bavit nad komickými situacemi, které v ní nastanou. Je dokonce možné hrát i kooperativně až ve čtyřech hráčích. Na dobře rozjeté párty to skutečně zábava být může, jenže to je poněkud nízko posazená laťka. Rozjívení a (legálními i nelegálními) návykovými látkami nadopovaní lidé na mejdanech se smějí i skopičinám, které by v jiném kontextu nikoho nepobavily. Drunkn Bar Fight je tak typem hry, kolem níž sice zábava vzniknout může, ale ona sama jí nejspíše mnoho nepřinese.
Drunkn Bar Fight je bohužel hrou, která technicky jen sotva drží pohromadě a je zoufale nedotažená i po stránce hratelnosti. Samotářské hráče omrzí zhruba po půlhodině a pro hraní ve více lidech ji lze doporučit leda v případě, že máte ve svém okolí spoustu přátel, kteří ještě s hraním ve VR nemají zkušenosti a tváří v tvář novému typu zážitku budou hodně slitovní vůči nedostatkům.
