Na Tails of Iron jsem narazil úplnou náhodou. Moji pozornost si tahle nezávislá 2D souls-like záležitost od tvůrců Odd Bug Studio získala především díky svému nádhernému, ručně malovanému vizuálu a nápaditému světu plnému krys a ropuch. Když se na mě usmálo štěstí a hra se mi dostala pod nůž, otázkou zůstalo, zdali se vizuální stránce vyrovnávají i její zbylé aspekty.
Král je mrtev, ať žije král!
Každý dědic jednou dospěje a musí vyměnit hračky za své povinnosti. I v případě mladého Redgiho je to bez rozdílu. Když je v den D konečně připraven prokázat otci své schopnosti vládnout krysímu národu, celý obřad zhatí náhlý nájezd Železných ropuch. Jen si to představte – ropuchy, které ve hře vypadají jako ten nejméně kulturně rozvinutý národ, téměř vyhladí království krys jenom díky své nepřiměřené velikosti a síle. Co zmůže malá krysa s mečem v ruce proti obrovské ropuše s trojzubcem…?Život není fér – ani ten smyšlený. S vydrancovaným královstvím, poloviční populací a otcem připíchnutým k trůnu se v kůži Redgiho musíte vydat na strastiplnou cestu za obnovením krysích sil a zničením jádra celého problému. Nepůjde však o nic jednoduchého.
Pojďme si hned na začátek říct jednu věc. Na téhle fantasy zastávce pravděpodobně nevystoupíte kvůli příběhu. Zápletka, kterou jsem vám nastínil, je přímočará a o nic víc nejde. Hlavní postava se bude přirozeně dožadovat pomsty, jež ji bude stát nemalé úsilí.
Vizuální pohádka
Celá hratelnost se točí okolo vašeho cestování a soubojového systému, z čehož jde obojí ruku v ruce s vizuálním zpracováním, jež je největším prodejním tahákem Tails of Iron.
Výsledek, který jako hráči sledujeme, je jednoduše kouzelný, ať už chcete, nebo ne. Veškerá ruční malba skýtá spoustu detailů v souvislosti se světem, předměty, ale i prací se světlem. Pro mnohé působí vizuál lehce pohádkově, což se hezky bije s žánrem temného fantasy, a až brutálními prvky, které hra různě mísí.
Korunku tomu dodává i celkové zpracování fiktivního světa, jejž budete velmi rádi poznávat. Samotný středověký nádech krysí kultury je dechberoucí, ale co teprve další dvě národnosti, které v průběhu hry potkáte a které budou naprosto odlišné. Váš požitek se tím ještě znásobí.
Lehké souls-like v 2D světě
Možná prostě není spravedlivé, že se v takovém světě objeví zrovna natolik sprosté slovo, jakým je právě „souls-like“. Naštěstí jím není Tails of Iron v tom pravém slova smyslu. Je to takový jeho lehký odvar, přičemž hra představuje neobvyklou výzvu, ale vy si ji i přesto budete schopni užívat bez ztráty jediného ovladače.
Hra si od svých druhů přebírá mechaniky, jako jsou kotrmelce nebo vysoká obtížnost obyčejných nepřátel. Navíc vyžaduje u bossů obrovskou trpělivost. Než si ale takovou věc uvědomíte, potrvá to pár nezdařených pokusů.
Soubojový systém jinak nabídne poměrně plynulý zážitek. Byť nepřichází s ničím inovativním, zabaví vás až do konce. Součástí každé šarvátky jsou lehké, těžké a střelné zbraně, jež budete různě kombinovat k dosáhnutí toho nejlepšího výsledku. Výzbroj je pouze taková, jakou byste si ve středověku dokázali představit – rychlý meč, dlouhé kopí nebo úderný kropáč či sekera.
Vedle toho záleží také na vaší zbroji, která nejenže různě vypadá, ale různě se také specializuje. Krom toho, že se dělí do tří obvyklých kategorií váhy – což ovlivňuje vaši mobilitu při soubojích –, může být účinnější proti vybranému druhu nepřátel. Tím se dostáváme k celkové variabilitě tamějších agresivních živočichů. Cestováním po mapě narazíte až na čtyři druhy – ropuchy, mouchy, brouky nebo krtky – a výběrem té správné zbroje jednomu z nich oslabíte ránu. Každý druh nepřátel pochopitelně jedná trochu jinak a na bojišti se to snadno projeví. Variabilita však platí i mezi jednotlivými jednotkami. Např. národ ropuch jako takový nabídne krom tanků také střelce, agresivní kopiníky nebo velmi silné, ale také pomalé bojovníky.
U bossů to platí zrovna tak. Jednotlivé druhy se střídají a každý dokáže přijít s něčím novým, a to i navzdory tomu, že vám hra občas nekompromisním způsobem dopřává dlouhatánskou šňůru bezprostředně za sebou jdoucích bossů. V takové chvíli jde jejich kvalita stranou, protože hra přestává být oddechová a přespřílišně na vás vyvíjí tlak.
Denní králův chléb
Jak jsem zmínil již výše, kromě neustálého mlácení budete přecházet z lokace do lokace a přitom si vychutnávat jednotlivé detailně zpracované prostředí. Tu a tam vezmete nějaký vedlejší úkol, vypořádáte se s otravnými příšerkami v podsvětí, najdete zakopaný poklad, vrátíte se do svého království a tam zjistíte, že nemáte dostatek peněz pro posun v příběhu. A tak se váš směr cesty ubírá opět do podsvětí – tentokrát však o padesát metrů dále než minule –, kde na vás čekají velmi podobní tvorové, kteří v podzemí byli i posledně. Do toho v podsvětí není možné využít rychlého cestování, a tak budete ručně chodit tam a zpátky, až do těch smradlavých kanálů vykoukáte obrovskou díru. Osobně mi opakovaný průchod mezi městy nevadil, ale v těch neobydlených končinách to už začalo být opravdu otravné a absence nějaké moudré varianty pro přesun zbytečně natáhla herní dobu alespoň o hodinu.
Francesco Ameglio a jeho múza
Jak už to u nezávislých titulů bývá, postavy toho moc nenamluví, tedy alespoň co se týče zvukového hlediska. Nanejvýš zaslechnete při rozhovorech mumlání či pískání. Namísto tlumočení formou textu předává Tails of Iron hráči pouze bubliny s obrazovým náznakem toho, co postavy říkají. Já tak věděl, o čem je zrovna řeč, aniž bych musel věnovat přehnanou pozornost tomu malinkému textu na spodu obrazovky. Na jednu stranu luštit krysí jazyk není moc velká zábava, na stranu druhou je to zase něco jiného.
Přesto se trocha toho souvislého textu ve hře objeví, čímž se zároveň dostávám k jednomu z těch „prodejních“ prvků hry, a sice nadobrazovému vypravěči – Dougovi Cocklovi. Ano, je to ten Geralt z Rivie v původním znění. Jeho hlas krásně zapadá do atmosféry temného zvířecího středověku a každá taková vsuvka je malým osvobozením od věčného pískání. V poslední řadě je tu i soundtrack, neméně atmosférický, za nímž stojí umělec Francesco Ameglio. Sám o sobě je velmi vydařený a lze ho poslouchat i mimo hranice Tails of Iron. Ve hře však z mého pohledu lehce zanikal a nepracoval s napětím.
Cena titulu hráčům zbytečně nepůjde naproti. Za 24,99 € nabídne herní zážitek na 8–10 hodin a to není, přiznejme si, příliš mnoho. Dnešní hráč je vychovaný alespoň na 20 hodin. Tails of Iron navíc i v těch svých desíti sahá po repetitivních úkolech. S malou slevou jde však o skvělou investici.
Tails of Iron je takovým třetím Zaklínačem na poli nezávislých titulů. Ne proto, že je do role nadobrazového vypravěče obsazen Douge Cockle, ale proto, že se snaží být ve všech aspektech maximálně precizní. Vizuál je naprosto pohlcující, soubojový systém, ačkoliv nepřináší do žánru nic nového, je zábavný a nezapomnělo se ani na hudbu. A tím myslím, že je také velmi povedená a atmosférická. Příběh vás neodzbrojí a určitá repetitivnost ve hře je únavná, ale stále jde o skvělou hru.
