Realistických postapokalyptických titulů jsme si užili již mnoho. Jsou v nich samá šedá zarostlá města, ubohý život v ruinách, každodenní boj o přežití a neustálé shánění zásob. Jednoduché, osvědčené a místy možná poněkud ohrané. V poslední dekádě se proto čím dál častěji najdou autoři, kteří tento trend obrací. Katastrofy v jejich podání mají živé barvy, starosti o přežití ubývají a není nutné sbírat kdejakou drobnost. Naopak by jeden měl až chuť zvolnit, přestat chvíli myslet na minulost a obdivovat tu smutnou krásu zničení. Ty doopravdy optimistické tituly vám pak uloží i nějaké osobní poslání, abyste svým přispěním pomohli z tohoto světa udělat lepší místo. Zkuste hádat, do které z těchto dvou kategorií patří právě Vesper. Ten vydalo v roce 2021 italské studio Cordens Interactive, pro něž je toto herní premiéra.
Krok nepříjemný, ale nutný?
Kdysi hrozilo něco zlého a AI ve snaze zachránit se aktivovala jistý protokol, onen titulní Vesper. Ten však zřejmě nefungoval tak, jak měl, a následky byly ničivé pro všechny zúčastněné i pro přilehlé okolí. Vy můžete být akorát rádi, že se vám povedlo dostat se do únikové kapsle a přistát na povrchu nedaleké planety. Ten je rozerván na kusy, potulují se po něm cizí mechanické jednotky, jdoucí vám po krku, a vše se snaží pohltit jakási temná nákaza. Naštěstí na oboje platí světlo, jehož jste vy zřejmě nositelem, nebo možná rovnou dědicem. Podle všeho byste měli být schopni s ním udělat něco velkého a temnotu tak zapudit – pokud tedy zjistíte, kde a jak.
Rovnou zkraje můžeme říct, že příběh je dost neprůhledný. Žádný dlouhý úvod do děje se nekoná a v prostředí najdete nápověd jen pomálu. Hlavním zdrojem informací jsou různé textové záznamy, roztroušené v podobě glyfů po okolí. Pochopitelně většina z nich je nějakým způsobem skrytá, ale i když je najdete, bude to do sebe zapadat jen problematicky. Někdy také uvidíte vzpomínky (nebo halucinace či hologramy? Kdo ví) na lidi, kteří v dané lokaci zemřeli před vámi. Pokud se přesto pokusíte vše pochopit, jedno dohrání nestačí. To snad ale příliš nevadí, ostatně je zde více konců, jak je v podobných hrách zvykem.
Slabý, i když ne bezmocný
Vaše postava je malý, přiměřeně roztomilý černý robot, který probíhá rozbořeným světem, občas vcelku ošklivě umírá a v mezičase sympaticky pomrkává svítícím okem (nejen z toho lze bezpečně usuzovat, že se vývojářům líbilo Limbo). Sice neumí posouvat bedny či nosit věci, zato ale dokáže zavřít očko a splynout s prostředím. Tento jednoduchý stealth využijete k proklouznutí kolem nepřátel, na které postupně začnete narážet. Sami totiž žádný útok nemáte, a tak vám alespoň zpočátku kromě ukrytí se nebo útěku nic nezbude.
Celkem brzy však dostanete do držení tzv. Drive Gun, energetickou zbraň, která dokáže po okolí sbírat a přemisťovat kuličky energie mezi různými stroji. Její první užití je pro řešení hlavolamů, většinou na klasickém principu „vezmi odněkud náboj a zapoj ho do ovládání dveří“, případně k rozsvěcení světel a zahnání temnoty. Kromě toho však tato zbraň funguje i na nepřátele. Jakmile je zasáhnete, převezmete nad nimi kontrolu a ovládáte je přímo. Můžete tak vyčistit cestu napřed, spouštět různé nepřístupné spínače nebo jen odklidit nepohodlného protivníka z cesty. Při posledním zmiňovaném naplno doceníte sebedestrukční tlačítko, jímž disponujete. Možná to není úplně pěkné, ale nebojte – pokud vás oni chytí jako první, udělají vám úplně to samé. Kromě toho se nepřátelé dosti často respawnují, takže i toto ulehčení je pouze dočasné.
Hra je sice původně dělaná na klávesnici s myší, ale dá se v klidu dohrát také na gamepadu. Tlačítka jsou namapována dobře a ani s mířením není příliš problém, akorát to možná autoři místy trochu přestřelili s funkcí vibrace.
Svět končí, podej mi popkorn
Hlavní tahákem Vesperu je bezesporu celkové podání, protože tak pěkná apokalypsa se hned tak nevidí. Třebaže země a vaše postava jsou černé, zbytek hraje všemi barvami a je skutečnou pastvou pro oko. Občas se navíc pohled postupně oddálí, takže najednou s překvapením zjistíte, že třeba prolézáte rukou obřího robota nebo že bloumáte kolem jakési rozpadlé katedrály. Kopce, stavby, planety i další věci na obzoru vám k tomu dávají tušit, kolik světa ještě čeká na objevení. Již zmíněné stíny lidí, které se kolem vás objeví při přečtení příběhových textů, jsou také velmi pohledným prvkem.
Nevýhodou tohoto, řekněme, epického přístupu je, že kvůli úhlům pozadí je hra rozdělena na pomyslné místnosti s pevným krajem (tzn. nemá neustále scrollující kameru jako jiné plošinovky). Nepřátelé se tak občas mohou nacházet těsně za okrajem obrazovky, odkud vás nečekaně zabijí. Hra vám sice u předělů ukazuje barevné skvrny, odpovídající přibližně pozici nedalekých hrozeb, ale toto řešení je spíše taková znouzectnost. Další drobná výtka směřuje k optimalizaci, zejména u temnoty. Ta je renderována jako desítky pohybujících se čtverců, což na slabších počítačích způsobuje znatelný pokles fps. Zmíněné přechody mezi úzkým a širokým pohledem pak na plynulosti také příliš nepřidávají.
Soundtrack je naprosto odpovídající. Melodie dobře navozují onen dojem z vlastní maličkosti ve srovnání se světem, zatímco při boji a pronásledování se patřičně zrychlí. Pravděpodobně si ani jednu z písní později konkrétně nevybavíte, ale to v podobných případech není na škodu.
Koridory, arény, plošiny
Zásadní problém, který celou hru táhne dolů, je ale nenápaditý design úrovní. Třebaže vizuál je opravdu pěkný, ze samotného průchodu vyzařuje jistá tvůrčí bezradnost.
Jednoduché puzzly s přepínáním různých strojů pomocí kuliček energie jsou zde skutečně spíše pro vyplnění času, než že by představovaly výzvu. Občas je sice zpestří časový limit nebo přítomnost nepřátel, ale v zásadě jde pořád jen o ten samý základ. Po většině těchto puzzlů navíc následuje silové pole, které vám zbylé kuličky sebere. Snažit se být nějak zvlášť kreativní a vymýšlet efektivnější řešení je proto celkem zbytečné.
Jindy se zase objeví různé přeskakování mezi plošinami, ale vzhledem k osekaným prvkům ovládání to také není nic příliš zábavného. Ani vývojáři si s jeho ozvláštněním zřejmě nevěděli moc rady, a tak je opět většinou přítomen časový limit nebo nepřátelé za vašimi zády. Alespoň že s checkpointy se zde vůbec nešetřilo, takže případné smrti nezpůsobují příliš mnoho frustrace. Kromě toho (čehož si všímají i recenze na Steamu) je zde až podezřele mnoho pasáží, kdy před někým nebo něčím musíte utíkat, dokud nenarazíte na uzavíratelné dveře nebo jinou příhodnou překážku.
Všechny tyto prvky mají tak málo inovace, že se velice rychle začnou opakovat. Nic jiného než prostý přechod mezi scénami, hádanky s energií, skákačky a boj/útěk vlastně hra ani nenabízí.
Na co se ještě nedostalo
Krásný herní svět příliš neoživují ani jiné prvky. Samotný hlavní hrdina je celkem expresivní, ale v tomto ohledu je sám. V jedné chvíli například narazíte na vesnici dalších robotů, kteří zřejmě patří ke stejnému druhu jako vy. Je to docela sympatický moment – tedy dokud si nevšimnete, že na vás téměř nikdo nereaguje. Možná to má nějaké hluboké příběhové opodstatnění, ale na první pohled to znatelně kazí celou scénu. Celou dobu to vypadá, že jste poslední svého druhu, zřejmě jste i důležití pro další běh světa, ale když už přece jenom potkáte svoje krajany, nestojíte jim ani za pohled? No tak.
Stejně tak nepřátelé nemají žádné zvláštní chování kromě hlídkování ve smyčce, zaměřování i s myší působí kostrbatě, temnota se při setkání se světlem chová nekonzistentně a teleporty mají podivně dlouhou dobu před použitím… ano, tohle všechno jsou jenom detaily, ale právě podle nich se většinou poznají ty opravdu dobré hry.
Tento titul ve mně zanechal smíšené pocity. Třebaže zajímavý příběh a celková atmosféra, podpořená skvělým soundtrackem i vizuálem, jsou velice pěkné, vývojářům se úplně nepovedlo je skloubit s herními prvky. Samotná kvalitní prezentace vás tak pravděpodobně nezachrání před vší tou opakující se a mělkou náplní úrovní, kterými se budete prokousávat. Sice nepochybuji, že se k Vesperu ještě někdy později vrátím, ale kvůli strhující a originální hratelnosti to opravdu nebude.
