Vývojářem Impostor Factory jsou Freebird Games. Od nich můžete znát hry jako To the Moon, Finding Paradise, A Bird Story nebo The Mirror Lied. To the Moon je jednou z těch her, která se zajímá o hluboké a emocionálně silné interaktivní příběhy. Příběh, který začal touto hrou, pokračoval ve Finding Paradise z roku 2017. V menší míře spin-offem v epizodě A Bird Story. Teď se vrací v třetím plnohodnotném díle. Sice se na první pohled může zdát, že se nic moc nezměnilo, ale opak je pravdou.
Pokračování příběhu
Impostor Factory vypadá a hraje se téměř identicky jako jeho starší herní sourozenci (To the Moon a Finding Paradise). Jak ale hra postupuje, překvapivě se zde neobjevují žádné stopy po doktorce Evě Rosalene a Neilu Wattsovi. To jsou obě hlavní postavy z předchozích her. Jednalo se o dva lékaře, jejichž úkolem bylo infiltrovat a pozměňovat vzpomínky pacientů v terminálním stádiu. Chtěli tak splnili životní přání dané osoby, byť jen v jejich mysli. Chybí také jakákoliv stopa po nemocném nebo starém klientovi, jehož vzpomínky by mohly být hostitelem pro naše neohrožené duo.
Kdo je Quincy?
Místo toho se nám představuje nová postava Quincy, mladý muž stojící v lijáku před ponurým sídlem uprostřed lesů. Zřejmě ho sem pozvali na večeři, i když si nepamatuje proč ani do čího domu právě dorazil. Quincy vstoupí do panství a brzy se setká se svými hostiteli, starším doktorem Haynesem a doktorkou Yu, v jejich útulné pracovně. Místo toho, aby ho poznali, dvojice okamžitě odejde ze studovny a nechá ho tam, aby si popovídal s Lynri, mladou dámou, která je také hostem večírku. Když Quincy vystoupí z pracovny, naskytne se mu příšerný pohled. Jeho hostitelé leží mrtví na podlaze a jsou obklopeni cákanci vlastní krve.
Vražedný příběh
Toto neočekávané odhalení vytváří velkou část toho, co následuje, čímž se Impostor Factory okamžitě zcela odlišuje od svých předchůdců. Zatímco dřívější tituly obsahovaly spoustu humoru s nemalým počtem smutných podtónů, tento vražedný mysteriózní thriller je zcela novou, neprobádanou oblastí. Kan Gao, hlavní designér a spisovatel od počátku franšízy, tentokrát zjevně výrazně mění vzorec vyprávění. A nejde jen o klopýtnutí o dvě mrtvoly, to ani zdaleka ne. Poté, co si Quincy prohlédne těla a přitom si zakrvácí ruce, zamíří přímo do koupelny. Pak vstoupí zpět do hlavního foyer a učiní šokující objev. Oba jeho hostitelé jsou živí a zdraví a čekají na něj na vrcholu velkého schodiště. Ukazuje se, že koupelna je ve skutečnosti místo pro cestování časem a funguje snad lépe než DeLorean z Návratu do budoucnosti.
Příběh se nakonec propojí s příběhem vytvořeným v To the Moon and Finding Paradise. Výsledkem je, že tento třetí díl série zpočátku působí tangenciálně, aniž by cokoli kazil. Impostor Factory funguje z velké části jako pomůcka k dalšímu dokreslení některých dějových vláken z původního příběhu. Vyprávění příběhu se vyvíjí, vyhýbá se stagnaci podle zavedeného vzoru a schopnost scénáře zaujmout hráče zůstává stejně silná jako u předchozích dílů, i když je celková atmosféra temnější a tajemnější.
Chybí Laura
Stojí však za zmínku, že celková hra a zejména emocionální momenty jen trochu trpí nepřítomností zpěvačky a skladatelky Laury Shigihary, která byla doposud stálicí série. Impostor Factory vyvolává množství různých pocitů, od optimismu s nadějí přes ztrátu a smutek až po strach a hrůzu. Srdceryvné klavírní skladby tak uvolňují místo pro optimistické melodie, které doprovázejí začínající romantiku, a znervózňující kousky, podtrhující zase záhadu vraždy. Nejvíce tu však chybí absence vokálů Shigihary, protože vždy sloužily jako jistá výzva pro to, kdy má hráč začít brečet během nejcennějších momentů předchozích her. A navzdory všem svým zjevným hudebním schopnostem Impostor Factory bohužel postrádá jednu obzvláště strhující melodii, která by vám uvízla v mysli na týdny a týdny poté, co hru dokončíte.
Grafická stránka
V Impostor Factory můžete vidět animované detaily při práci v průběhu hry. Zalesněné panství je opulentní a působivé se svými bohatými koberci, lesklými dlaždicovými podlahami a nablýskaným koupelnovým vybavením. Je tu pulzující levandulové pole, které se v průběhu hry stává klíčovým vyprávěcím místem. Dokonce i všednější místa (byty, laboratoře, knihovny) působí pečlivě navrženým dojmem a nejsou to pouze nějaké šablony. Příležitostné úvodní obrazovky jsou stále přítomny, což umožňuje ručně malovaný pohled na zvláště atmosférické momenty.
Efektivnější gameplay
Proces skutečného hraní hry byl překvapivě zefektivněn, a to i přesto, jak lehká hratelnost u franšízy vždy byla. Hráči z ptačí perspektivy ovládají Quincyho, procházejí se po prostředí a komunikují s ostatními prostřednictvím kláves WASD, kliknutí myší nebo gamepadu. První dějství hry pomalu nastoluje napětí a atmosféru předtím, než se do mixu dostanou známější prvky série. Je snadné si nevšimnout, že zde ve skutečnosti nelze dělat nic jiného než se přesunout z místnosti do pokoje a sledovat vývoj zápletky. Pro hráče tu nejsou žádné hádanky k vyřešení ani položky inventáře ke sbírání.
Paměťové vazby
Nakonec se však Impostor Factory vytasí s něčím, co je podobné jeho předchůdcům, a tím jsou známé paměťové vazby, které vypadají jako drobné barevné koule. Ty představují zvláště důležité prvky minulosti subjektu, ať už se jedná o materiální statky nebo zkušenosti. Zatímco dříve to byli vždy Rosalene a Watts, kteří sbírali tyto odkazy, aby postoupili hlouběji do pacientovy mysli, tentokrát je sbírá Quincy. Hráči ze začátku nebude vůbec jasné, proč tomu tak je a o čí vzpomínky jde. Stejně jako To the Moon a Finding Paradise se i tato hra odvíjí v podstatě jako série propojených scén, které je třeba vyčistit nalezením všech paměťových odkazů, aby se zničila bariéra uzavírající dveře do další scény.
Způsob, jakým je celý tento proces proveden, je však mnohem stručnější, než kdy byl. Bez výjimky se každý paměťový odkaz spustí pouhým procházením oblasti, ve které se Quincy nachází, a sledováním různých paměťových fragmentů, které se po cestě odehrávají a pomalu dávají dohromady příběh hry. Dříve některé paměťové odkazy vyžadovaly malé množství interakce s prostředím. Rychlé hádanky, které bylo potřeba vyřešit, aby se konečně odemkl vstup do následující scény, byly také odstraněny. To samo o sobě není špatné, protože k celkovému zážitku rozhodně moc nepřidalo. Vyčerpalo to ale jeden z herních prvků z Impostor Factory. Výsledkem je, že jde spíše o pasivní zážitek pro hráče.
Stávající fanoušci série si užijí další dobře napsané a pěkně prezentované dobrodružství, které opět předvede typický vtip a humor Freebirdu mezi emocionálně silnějšími momenty. A i když se příběh omezuje na Quincyho a Lynri, přesto jim během tří- až čtyřhodinového hraní porozumíte mnohem více, než byste čekali.
