Jak já zbožňuji explorativní adventury, které vám dávají neskutečný pocit svobody a radosti z objevování nádherného světa plného tajemství a neznáma. Nikdo vás nevodí za ručičku a je jen na samotném hráči, kolik toho tajemna v rozlehlém a často vizuálně přitažlivém prostředí objeví. Tomuto žánru bezpochyby kralují tituly jako Journey, Subnautica, Lost Ember či Abzu. Vane je prvotina dvou zkušených vývojářů, které už očividně nebavilo pracovat ve velkém týmu na rozsáhlejších projektech a rozhodli se odděleně prorazit do mainstreamu s titulem vyznačujícím se jasnou tvůrčí vizí. Tato recenze je na PC verzi hry.
Od ostatních trochu, ode mě nic
Když se dva vývojáři ze známého japonského studia Team Ico rozhodnou osamostatnit, vytvořit nové indie studio Friend & Foe Games a debutovat se svou vlastní explorativní adventurou, tak nějak očekáváte, že své zkušenosti z vývoje známých her jako The Last Guardian a Shadow of the Colossus řádně zúročí. Inspirace těmito kousky je více než zřejmá. Tvůrci si vzali od mnoha her něco, to poté poskládali neorganizovaně dohromady, poslepovali lepíií páskou, a prezentují produkt, který postrádá vlastní styl a identitu. Drobná postava zahalená do pláště kdesi uprostřed písečného moře je nám jistě až moc známá z jiné hry. Stejně tak herní styl typu: uvrhni hráče do neznáma, postav před něj logické hádanky jako překážky a dej mu minimum nápověd, co a jak má udělat.
Abych ale titulu tolik nekřivdila, musím uznat, že některé tyto prvky posunul na zcela jiný level. Ještě nikdy jsem se nesetkala s hrou, která by hráči až tak moc odmítla prezentovat svůj příběh a nastínit mu alespoň ovládání a fungování určitých herních mechanik. Dostáváte tak velkou svobodu v interpretaci děje, ale háček je v tom, že prakticky neobdržíte ani pořádná vodítka k jeho domyšlení. Nezbyde tedy nic jiného než pouze hádat a spekulovat, ale o tom až později.
Přijďte si na to sami
Prvních pár minut je nabitých akcí, když se jakožto malé dítě snažíte proklouznout skrze živelnou katastrofu do bezpečí. V náručí nesete jakousi relikvii, přitom kolem vás šlehají blesky a silný vítr postupně trhá na kusy vizuálně plechový svět. Najednou přijde zatmění a po něm už je scéna zcela jiná. Sedíte jako havran na umírajících větvích vyschlého stromu bez vláhy a vůbec netušíte, co se to tu děje. Protože vysedáváním na místě to určitě nezjistíte, vzlétnete do výšin a najednou kolem sebe začnete rozeznávat nekonečné písečné pláně. Občas v nich spatříte rozpadlou ruinu či záblesk nějakého vodítka. Stále ovšem nevíte, co se děje a co je vaším úkolem. Hra vám to totiž neřekne ani na začátku, ani v průběhu, a nečekejte, že na jejím konci budete o mnoho chytřejší.
Kromě vyprahlé pouště se připravte na temné jeskyně a stejně tak slunce postrádající kovový svět. Všechny úrovně jsou poměrně rozsáhlé, aby vás donutily je volně prozkoumávat. Někdy vaši pozornost zaujme třpytící se bod, jindy máte cestu přímo před očima a sporadicky narazíte na drobnější hádanky. Průzkum je navíc okořeněný o schopnost hlavního hrdiny či hrdinky proměnit se v havrana a při styku se zlatavým práškem zase naopak. Nebojte se, nejde o žádnou omamnou látku… doufám. Některé hádanky k řešení vyžadují lidskou formu, jiné tu opeřenou, a většinou nebude problém přijít na to, co máte udělat. Zdlouhavá realizace však bude tím kamenem úrazu.
Zápas s ovládáním
Pokud je něco, v čem se titulu vyloženě nedaří, je to ovládání a s tím spojená kamera. Je tolik her, které v sobě ukrývají letové mechaniky, a Vane má snad ty nejhorší, co jsem kdy zažila. Ovládání havrana při letu není tak zlé, pokud se držíte jednoho směru. Čiré utrpení nastává ve chvíli, kdy je potřeba sletět níže, nasměrovat svůj kurz jiným směrem nebo přistát na tenkých bidlech. Jednou budete moc vysoko a havran bidlo přeletí, během dalšího pokusu špatně odhadnete vzdálenost a možná po několika neúspěšných opakování se nakonec zadaří. O trochu lépe na tom je ovládání lidské postavy, ale i to je dost nepřesné a působí krkolomně.
K tomu všemu připočítejte zlobivou kameru. Ta mnohdy zabere takové úhly, ze kterých ani nedokážete identifikovat, jestli zrovna letíte nahoru, či dolů. Někdy ani nezabírá protagonistu v ptačí podobě, jindy vidíte pouze kus křídla. Nejhorší je řešení rádoby hádanek, když na ně musíte pohlížet z úplně špatného směru. Jelikož je Vane explorativní záležitostí a průzkum okolí bude hlavní náplní hry, nešikovné ovládání s ještě nešikovnější kamerou je vážně velký problém, který jistě spoustu hráčů dokáže donutit hru v půlce vzteky vypnout a nemilosrdně odinstalovat. I když Vane původně vyšel jako exkluzivita pro PS4, dnes už ho seženete i na PC a nutno poznamenat, že ho trápí ty samé problémy jako při hraní na ovladači.
Důraz na audiovizuální prezentaci
Vane jistě zaujme svou grafickou, a až skicovitou stránkou. Jedná se určitě o největší přednost titulu, na které je vidět všechna ta usilovná práce. Grafika hry je zaručeně alespoň o dva řády lepší než její náplň. Autoři se zaměřili na tvorbu krásného otevřeného světa, ale už je nezajímalo, jak se titul bude hrát. Alespoň tak na mě Vane působí. Tvůrci přišli s nějakou vizí v rámci svého jistě omezeného rozpočtu, ale ve finále má Vane tolik chyb a vad na kráse, že i přes svůj potenciál zkrátka nemůže stanout po boku těch výše zmiňovaných velikánů explorativních adventur.
Pochválit musím kromě grafické podoby také tu hudební. Soundtrack velice připomíná ty staré syntezátory, což je poněkud zvláštní volba v kombinaci se zaměřením hry, ale kupodivu to spolu ladí až překvapivě dobře.
Mluviti zlato… v tomto případě
V poslední řadě vidím další problém v úsporném sdělování hráči jakýchkoliv informací spjatých s hrou – s příběhem i s hratelností. Vývojáři se z nějakého neznámého důvodu zatvrdili nic nevyprávět psaným ani vyřčeným textem, takže si nejen musíte celou pointu a zápletku příběhu vymyslet sami, ale narazíte i na takové části, kdy to samé bude platit také pro herní mechaniky. Něco vám hra vysvětlí, něco už ne, a právě u hrstky hádanek se připravte na dlouhé bloudění a zmatení. Krásným příkladem může být valení obrovské pulzující koule, pod jejíž silou se okolní prostředí dokáže měnit. Dokud sami nepřijdete na to, že skupina dětí může svým křikem tento efekt zesílit a že čím více jich křičí, tím větší dosah kýžený efekt má, neposunete se dál. Kdybychom věděli, s čím máme počítat, co očekávat, co vyhledávat a jak co používat, byla by pro nás už tak strastiplná cesta o dost příjemnější.
Vane je na první pohled vizuálně velmi přitažlivá explorativní adventura s jasnou tvůrčí vizí, která ovšem dost zastiňuje to, jak se titul hraje. Kdyby bylo do herních mechanik a samotné hratelnosti dáno stejné množství péče a práce jako do tvorby grafické identity, mohla vzniknout zajímavá hra s potenciálem stát po boku jiných podobně laděných titulů. Vane má bohužel tolik problémů, že ho nemohu s klidným svědomím doporučit. Jen krásná grafika nestačí.
