Golden Light je osobitá hra, která si zaslouží osobitou recenzi. Tak uvidíme:
Byli jsme dřív dva, já a Ona. Miloval jsem Ji a Ona milovala mě, byli jsme spolu v polích… než Ji pohltilo Maso. Vydávám se za Ní – musím Ji najít! Musím zjistit, kde je, a musím Ji osvobodit, ať se zase shledáme. Cesta to ale nebude lehká, co Maso schvátí, to vydá jen nerado. Nikdo navíc ani neví, jak hluboko až jeho bludiště sahá a co všechno se v něm dá čekat…
Hlouběji, hlouběji!
Výtah mě v Golden Light veze do spleti útrob tvořených chodbami. Naproti mně je další výtah, vedoucí dolů, teď zamčený řetězy. Vidím číslo, minus první podlaží. Nejsem tu poprvé… ale chodby předtím vedly jinudy. Nacházím mapu, sekeru a hromádku zlata, to je ale málo, hodně málo, stačit to nebude. Raději se vyzbrojit víc a využít všeho, co po cestě najdu, snad někde někdo nechal i klíč k výtahu… Sahám na stůl, leží na něm kulka. Bude tu tedy někde pistole? Nebo snad i revolver nebo brokovnice? Moje zbraň má jméno? A proč mám pocit, že je mrtvá? Nacházím také další obyvatele, kteří zní docela přátelsky. Říkají, že za trochu zlata vdechnou mým zbraním nový život. To se do budoucna může hodit.
„Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ – Genesis, 9:4
Zbraně, které již nepotřebuji nebo které se použitím rozbijí, mohu sníst. Dodají mi sílu. I jiného jídla je tu dostatek – masová jablka, svazky tasemnic, zlaté zuby… jen vědět, co mi pomůže jak. Při jedné cestě mi jablko scelí zranění, při druhé vybuchne jako granát, v třetí mě otráví. Když ho nechci sníst, mohu ho zahodit a sledovat výsledek, ale jinak než pokusem a omylem to zde nepůjde. Radši opatrně… Sbírám další věci, tíží mě v ruce a o to pomaleji utíkám. Nejlepší bude spolykat to nepotřebné a jen to dobré si schovat na později. Někdo mi ale pomáhá, nechal tu kusy papíru. Na některých jsou rady, na jiných nesmysly, jiné se mi mažou před očima. Občas mi jejich přečtení ublíží, občas mi scelí zranění. Některé se opakují, některé jsou pokaždé jiné. Nebo že bych je psal já? Mám přece v pokoji psací stroj…
Zlo plodí zlo, věčný koloběh utrpení
Okolní svět Golden Light mě nemá rád, snaží se mě od Ní odradit. Stvůry jsou všude kolem a slyší moje kroky. Proto bych měl chodit tiše, proplížit se. Přestrojují se za obyčejné věci, počkají na vhodnou chvíli a pak mi vpadnou do zad. Musím se bránit nebo utéct, nebo snad obrátit pasti a jiné příšery proti jim samým. Musím však být hodné maso. Nikdo totiž nemá rád zlé maso, a nešikovné maso musí pryč. Hodné maso má úctu k ostatním stvořením, nezabíjí nadarmo a raději se schová. Zlé maso kolem sebe šíří násilí, a násilí se pak také dočká. Zlé maso dostane víc zlata, ale víc zlata také všude zaplatí. Maso se dá upokojit jedině krví, v pokání proto obracím zbraň proti sobě a doufám v nejlepší. Ať už je to, jak chce, když moje tělo utrží přílišná zranění, umírá.
Moje osobní Elysium
Po smrti mě v Golden Light nic nečeká. Probouzím se znovu na širých slunných polích, teď jsou plná vlčího máku a hrabivých hub. Všude rostou růže, co mě hojí, sem tam se mezi květinami zableskne zlato nebo náboje. Je tu také výtah, který vede zpět do Masa… telefon vedle něj mě vítá jako druha a nabízí, že za trochu zlata obvolá známé, abych skončil na jednom z vyšších pater. Tam snad nástrah bude míň a odměny větší – ale chci se hned vracet? Vždyť tady je nebezpečí menší a zdá se, že i tato krajina má vlastní tajemství… přinejmenším tu načerpám síly, než se opět pustím za Ní. Nacházím další výtahy, děr do země je tu povícero a každá vede jinam. Někde se tu má schovávat i bájné zlaté maso, které mě učiní silnějším a s nímž budu moci lépe čelit dalším nástrahám. To je to důležité. Zlato. Maso. Zlato a maso.
Drahocenné společné chvíle
Stejně tomu tak ale nebylo vždycky, cestou výtahem do Masa nás vídám, Ji a mě, na schůzkách nebo v mém bytě. Vidím, co jsme spolu prožili, jak se o mě starala. Vidím, jak nás někdo sledoval až ke mně. Byl to také někdo z Masa? Nevzpomínám si. Někdy najdu i polaroidy našich společných chvil… ale kterých? Vybírám vždycky ze dvou vzpomínek, i fotografie mi dávají nové schopnosti. Útěcha tohoto druhu je ale dočasná, při smrti všechna mementa zase ztrácím. Vedu si deník, kam je mezitím schovávám. Tam si také píšu, co všechno jsem zatím potkal i našel a co mi šeptají hlasy ve zdech. Když nevím kudy kam, je to často moje poslední záchrana. Jsou tam ale i věci, které jsem tam nenapsal. Radí mi, jak se vypořádat s ohněm, co způsobí hlad po zlatě nebo jestli mě jed zabije. Odkud se to vzalo? Nechci to vědět, ale radám budu věřit.
Co jde vidět, co jde slyšet
Maso má v Golden Light mnoho podob. Jednou se přestrojí za chodby, podruhé za metro, jindy za srub a město. Pořád je to ale to stejné maso, se všemi svými slabostmi. Vrhám se na něj, sekám, škrábu a kousám, až zeď povolí a vyvalí se ven její útroby; takový hon za pokladem. Nebo kopání zkratky. Chodby jsou tu tmavé a stísněné, prostředí staré a špinavé, stoly, police a monitory se povalují všude kolem. Pole jsou naopak rozlehlá, rozprostírají do šíře i do výše a konec je v nedohlednu. Místní stavby vůbec nedávají smysl, jako by vypadly ze snů, nebo rovnou z nočních můr.
Bedlivě naslouchám. Podle zvuku poznám, jestli se kolem právě něco neplíží. I hudba tu je. Kdyby mě přestali bavit šílení obří hudebníci v Polích, v Mase mohu najít kazety, které mi přehraje můj dobrý přítel bicykl… nebo vezmu zavděk jedním z gramofonů či jukeboxů, kterých je všude plno. Pokud tedy chci. Z té hudby většinou spíš běhá mráz po zádech.
Nemusím trpět sám
Když budu mít štěstí, najdu snad i další ztracenou duši, která se ke mně připojí. Spolu s ní se můžeme probíjet Masem, hledat klíče a navzájem si krýt záda. Navíc tu smrtí nic nekončí, přítele stačí vysvobodit z železné panny a může se pokračovat dál. Když nebudu mít štěstí… také se může stát, že ostatní duše mi nebudou nakloněné, a strhne se boj na život a na smrt. Nejsou tu jiné příšery než ty lidské. Bude to krveprolití. Kdo zůstane poslední, vyhrává.
Golden Light je velice specifická a velice surreální záležitost. Spojení rogue-lite hratelnosti s pixelovanou grafikou, záměrně nejasnými instrukcemi a svéráznými herními mechanikami působí zprvu náhodně, ale je překvapivě promyšlené. Spolu s tím se dočkáte zvláštního, velice pokřiveného příběhu a šíleného herního světa. Ze hry se tak postupně vyklube zážitek, který jako by vyskočil ze stránek nějakého řádně postmoderního románu. Z tohoto důvodu je i číselné hodnocení opravdu jen orientační a je lepší se řídit celkovým laděním, které jsem se zde pokusil alespoň trochu reprodukovat. Pokud vám tedy recenze přišla zbytečně neprůhledná a roztěkaná a nechce se vám mít při hraní neustále otevřenou wiki, do této hry se raději nepouštějte. Co do srozumitelnosti už to totiž lepší nebude.
