Do doby, než byly zveřejněny jisté události a problémy týkající se firmy Blizzard Entertainment a jejích zaměstnanců – o nichž už bylo napsáno všude dost a tudíž nemá smysl se jimi tady příliš zabývat, když se to vyloženě nebude hodit –, bylo jednou z nejvíce diskutovaných věcí okolo tohoto vývojářského kolosu to, jak asi může dopadnout plánovaný remaster jednoho z největších klenotů ve výkladní skříni Blizzardu. Tím je Diablo II, které v nové podobě dostalo přídomek „Resurrected“. Vylepšení se mají týkat hlavně grafické stránky, nicméně přibyde prý i pár dalších malých úprav. Proti tomu já rozhodně nic nemám – myslím si, že tento titul má mnoho co nabídnout i dnes, stále dokáže velmi dobře zabavit, a nepotřebuje tudíž ani žádný remake a zásadní překopání.
Jsem rozhodně rád, že tentokrát Blizzard na rovinu řekl, že neplánuje žádnou úžasnou a super ambiciózní předělávku jako v případě jiné blizzardí klasiky, Warcraftu 3. Z Warcraftu 3: Reforged totiž rozhodně nevylezl žádný nadupaný a blyštivý remake, ale jen lehký remaster, který byl navíc dost rozbitý. A ono obecně z dílen Blizzardu v posledních letech nic moc kloudného nevylezlo. Ne že by ty věci neměly potenciál, ale Blizzard je v podstatě vždy zazdil svou neschopností, diletantstvím, a to vše navíc bylo podpořeno dost nepříjemnou atmosférou ve firmě pro mnoho jejích zaměstnanců právě i kvůli věcem, které jsou popsány v onom teď tolik probíraném právním spisu. Snad se tedy teď v Blizzu konečně trochu pročistí ovzduší a budeme zase dostávat hry takových kvalit, na jaké jsme od této firmy byli zvyklí.
Nicméně mnoho lidí jistě napadlo, že když už se dělá ten remaster druhého Diabla, jestli by nešlo něco podobného udělat i s prvním dílem. A to je právě jedno z hlavních témat tohoto článku. Nejdřív se ale pojďme společně podívat na to, proč vlastně první Diablo bylo ve své době takový fenomén.
NEČEKANÝ FENOMÉN
Diablo vyšlo na konci roku (konkrétně 31. prosince) 1996, tedy v době, kdy trhu vládly FPS hry a už vyšel Quake, tedy první plně 3D střílečka. Přesto se tohoto 2D akčního RPG jen v USA roku 1997 prodalo 670 155 kusů a celosvětově bylo ten samý rok prodáno něco přes 1 milion kusů, což v této době byl značný úspěch. Pro porovnání, Quakea se do konce stejného roku prodalo asi jen 300 000 kusů. Jistě, dalo by se namítnout, že jiné hry, které tento rok vyšly a nebyly to FPSky, měly podobný, či ještě daleko větší úspěch. Např. dalšího RPG, Final Fantasy VII, se ten samý rok prodalo o pár milionů kusů víc, a to vyšlo později atd. Také je samozřejmě pravda, že menší komerční úspěch Quakea byl způsoben tím, že hra byla oproti Diablu tehdy moc náročná na hardware, a opravdu ne každý ho tehdy dokázal rozjet.
Je třeba ovšem říct, že i když vznikl konzolový port prvního Diabla, tento titul slavil úspěch především na domácích počítačích, kde střílečky opravdu měly totální nadvládu. Nebyl tu totiž rozhodně jen Quake. Byl tady i Duke Nukem 3D, Doom a Doom II, Heretic, Hexen, dost hraný byl ještě i Wolfenstein 3D atd. Navíc v roce 1997, kdy se Diablo prodávalo nejvíce, vyšel třeba i Shadow Warrior, Blood, Quake II a mnoho dalších stříleček, se kterými se v té době opravdu roztrhl pytel. Herní studio, které tehdy nemělo svoji FPSku, jako by snad skoro ani nebylo. Blizzard se však rozhodl, že místo držení se tohoto tehdejšího trendu raději pod svá křídla přibere tehdy ještě nepříliš známé studio Condor tvořící jakési akční RPG s názvem Diablo a bude doufat, že to přinese úspěch. A světe, div se, ono to opravdu úspěch přineslo. Jistě se ptáte, jak je to možné. A já se vám to milerád pokusím příblížit.
Zdroj: Blizzard
NEOTŘELÝ PŘÍSTUP, KTERÝ SE VYPLATIL NASTOKRÁT
Za prvé je nutné říct, že nic jako Diablo tu předtím v podstatě nebylo. To samozřejmě automaticky nezajišťuje nějaký sukces, ale tady jde hlavně o to, že tým pod vedením Davida Brevika a bratrů Ericha a Maxe Schaeferových k této hře přistupoval s jistou filozofií, která u tehdejších RPGček v podstatě neexistovala a která se ukázala jako velmi prozíravá.Ta filozofie spočívala v tom, že chtěli udělat hru, „kterou může pochopit a hrát i tvoje máma“. Jen pro porovnání uvedu např. druhý díl slavné RPG série The Elder Scrolls s názvem Daggerfall, který se vyznačoval především značnou komplexitou a komplikovaností všemožných systémů.
To vlastně platilo i pro drtivou většinu jiných případů. Nechci tím rozhodně říkat, že je tento přístup špatný. Rozhodně si tehdy našel, a i dnes nachází, spoustu fanoušků, a zrovna třeba Daggerfall lze rozhodně považovat za velmi úspěšný titul. Jen prostě ne každý na takové hry má čas, náladu, buňky atd.U těchto her navíc dost hrozí, že když je delší dobu nezapnete, bude to trvat dlouhou dobu, než se do nich zase dostanete, což opravdu není každého šálek čaje. U Diabla vám ovšem tohle rozhodně nehrozí, a to právě díky tomu, že je zde vše opravdu jednoduché, zapamatovatelné a přehledné. Pro příklad uvedu např. to, že body získané za zabití nepřátel lze jednoduše rozmístit do čtyř atributů: síly, magie, obratnosti a výdrže. Nečekají vás tedy žádné supersložité a všelijak se větvící levelovací stromy.
Zdroj: igdb
Další věc, kterou je určitě záhodno říct, je i to, jak první Diablo mělo velmi jednoduché ovládání. Celá hra se totiž dá dohrát na počítači pouze s použitím levého tlačítka myši. Lze však použít i klávesnici, kdy okénko s inventářem, mapu, seznam kouzel atd. můžete otevřít pomocí přiřazené klávesy. To se hodí především, když hrajete hru na vyšší obtížnost, kdy je občas prostě rychlejší a praktičtější si naklikávat to, co potřebujete rychle, pomocí kláves než pomocí neustálého ježdění myší po mapě. I tak ale platí, že ovládání v této hře je opravdu jednoduše pochopitelné a zapamatovatelné téměř pro kohokoliv.
Je třeba také říct, že v prvním Diablu lze nalézt i dobrý mix uspokojení a výzvy a dobře vybalancovanou obtížnost. Ve hře je naprosto běžná situace, kdy si spokojeně kosíte hordy kostlivců, připadáte si jako páni světa, ale najednou vás překvapí nějaký tužší boss nebo nový typ nepřátel, se kterým už to tak snadno nejde. Ale nemusíte se bát, stačí chvilka snahy a za chvíli i tito nepřátelé nejsou takovou překážkou ve vaší cestě. Na základní obtížnost se vám i na první průchod opravdu v podstatě nemůže stát, že se někde zaseknete tak dlouho, aby vás to natolik frustrovalo, že byste tu hru půl roku nechtěli ani vidět. Ale na druhou stranu to nikdy není tak lehké, že byste si u toho měli chuť z nudy kousat nehty, šťourat se v nose a já nevím co ještě, hra vám vždy včas naservíruje něco, díky čemu se toho můžete vyvarovat.
VSKUTKU PEKELNÁ ATMOSFÉRA
Jako poslední bych ještě zmínil jednu věc, která je pro tuto hru velmi signifikantní a je velmi častým důvodem, proč někdo preferuje první Diablo před ostatními díly. Je to temná atmosféra, která hráče dokáže opravdu pohltit a nepustit.
Zdroj: igdb
NIC NENÍ DOKONALÉ
To by byly tedy věci, které se ukázaly jako velmi dobré, a řekl bych, že fungují tak nějak dodnes. Nicméně je také fakt, že některé možnosti v prvním Diablu jsou až příliš omezené i pro mnoho hráčů, kteří mají rádi jednoduché systémy ve hrách. Proto si myslím, že by případné předělávce prvního Diabla neuškodilo pár věcí navíc oproti původní hře, např. více hratelných tříd, možná i více druhů nepřátel, o něco propracovanější, ale ne kdovíjak komplikovanější vývoj hráčovy postavy atd.
Další věcí, která zde nepůsobí podle mě moc dobře, je to, že v celé hře jsou jen čtyři typy prostředí a v každém z těch prostředí strávíte několik hodin. Běhat tak dlouho v kobkách pod kostelem prostě není zábavné, když všechny vypadají v podstatě úplně stejně (ačkoliv jsou tu samozřejmě návraty do vesnice, aby to nebylo až tak stereotypní). Je tu sice náhodné generování úrovní, které mění rozložení levelů, počet nepřátel atd., ale textury se natolik opakují, že to po nějaké době začne kazit zážitek ze hry. Druhý díl už je v tomto ohledu mnohem rozmanitější.
TAK CO TEDY S TÍM?
Diablo II je obecně oproti jedničce výrazně napěchovanější a komplexnější, přičemž i to vaše máma pravděpodobně pochopí. Na druhou stranu, první díl má jisté kouzlo, které je způsobeno hlavně již zmíněnou atmosférou, díky níž je i dnes vcelku zábavným titulem. Každopádně si myslím, že pouhý remaster by nestačil a byl by namístě nějaký větší upgrade, který by zahrnoval i věci zmíněné výše. Pokud se však povede připravovaná předělávka druhého dílu, je docela možné, že některé mé myšlenky v tomto článku se začnou přetavovat ve skutečnost. A já bych za to byl rozhodně moc rád.
Článek pro Gaming Professors napsal Adam Hemelík.
