Ať si o společnosti Capcom myslíte cokoli, nemůžete jí upřít stěžejní význam v dějinách videoher. Krom toho, že založila množství slavných franšíz, tak také zásadním způsobem přispěla k rozvoji arkádových automatů v 80. a 90. letech. Vyvíjela pro ně jak hardware, tak samotné hry. Najdeme mezi nimi mnoho vynikajících kousků, ale nejvíce vyčnívá Street Fighter II z roku 1991, který v zásadě položil základy žánru kompetitivních bojovek v té podobě, v jaké jej de facto známe dodnes. Právě v bojovkách Capcom po řadu let vynikal. Jejich designové a grafické kvality jsme si mohli ověřit před třemi lety, kdy vznikla kompilace Capcom Fighting Collection. V listopadu minulého roku pak navázala Marvel vs. Capcom Fighting Collection: Arcade Classics, která se zaměřila specificky na hry s marvelovskou licencí. Nyní před sebou máme Capcom Fighting Collection 2, kde se představují především hry z přelomu 20. a 21. století.
Kultovní klasiky i zapadlé tituly
Jak už to bývá, v kolekci najdeme jak ceněné klasiky, které v průběhu času vyšly na různorodých platformách, tak pozapomenuté kuriozity. Do první kategorie můžeme zařadit třeba fanoušky opěvovaný Street Fighter Alpha 3. Podobně vzývaný je diptych Capcom vs. SNK, který vlastně spustil celou mánii ohledně crossoverových bojovek, v nichž proti sobě stojí postavy z různých fikčních vesmírů. Společnost SNK Corporation se na bojovky specializovala ještě víc než Capcom a do jejího portfolia spadají klasiky jako Fatal Fury nebo King of Fighters. Zajímavým kouskem v kolekci je také hra Project Justice, která není příliš známá, neboť vyšla pouze na komerčně neúspěšném Dreamcastu, a to v závěru jeho životního cyklu. K těm okrajovějším titulům pak můžeme zařadit zejména 3D bojovku Plasma Sword: Nightmare of Bilstein z roku 1998. Sám jsem o ní dosud snad ani neslyšel a počítám s tím, že mnoho dalších hráčů na tom bude podobně.
Většina z obsažených her byla vyvinuta právě pro zařízení jako je Sega Dreamcast nebo hardwarově spřízněný arkádový systém NAOMI. Šlo tedy již o hardware, který umožňoval vykreslovat poměrně pokročilou 3D grafiku s filtrováním textur a jinými základními efekty. Hry tedy většinou používají 3D pozadí (zatímco bojovníci jsou stále řešení pomocí 2D sprajtů), nebo jsou ve třech rozměrech vyvedené kompletně. Paradoxně tak zpětně působí o něco méně atraktivně než jejichž starší příbuzní, neboť pixel art zkrátka stárne mnohem pomaleji než polygonová grafika.
Nelehký úděl bojovníka
Pokud jste tituly z Capcom Fighting Collection 2 nikdy předtím nehráli, budete dost pravděpodobně bojovat nejen s nepřáteli, ale také s herními mechanikami. Ne proto, že by nebyly zdařilé, ale proto, že jsou komplikované. Ostatně, bavíme se o hrách, které Capcom vydal ve chvíli, kdy zkušení hráči již měli pořádně nadrcená všechna komba ve Street Fighterovi III a žádali si větší výzvu. Hry tak zpravidla běží hodně rychle a kromě dobrého postřehu vyžadují i taktizování a volbu správného herního stylu. Capcom vs. SNK: Millennium Fight 2000 například umožňuje navolit si do týmu až čtyři postavy, ty však nelze nakombinovat libovolně a je nutné přihlédnout k jejich specifickému ratiu (což je tady jakýsi „index síly“), přičemž jejich součet u jednotlivých bojovníků a bojovnic nesmí překročit určitou hodnotu.
Ještě komplexněji je vystavěno přímé pokračování Capcom vs. SNK 2, které je zároveň nejspíše nejlepší hrou z celé kolekce. Svého předchůdce vylepšuje naprosto ve všech ohledech. Předrenderovaná pozadí nahradilo plně 3D prostředí, pevně přiřazené ratio lze nyní mezi členy týmu rozdělovat a na výběr je šest rozličných „groove“ stylů. Ty určují, jakým způsobem se nabíjí ukazatel pro extra silné útoky a jak se provádí pokročilé techniky, jako je zrušení bloku (guard cancel). Každý „groove“ přitom odpovídá mechanikám klasických sérií od Capcomu či SNK, ať už jde třeba o Street Fightera III nebo třeba Samurai Showdown.
Noční můra s Bilsteinem
Při hraní Plasma Sword: Nightmare of Bilstein se zase ukáže, proč tento titul zůstal zapomenutý. Jedná se o zjevnou odpověď na tehdy moderní 3D bojovky jako SoulCalibur nebo Battle Arena Toshinden, které umožňovaly pohyb i v hloubce prostoru (resp. ukračování do boku) a zaměřovaly se na používání kontaktních zbraní. Soubojový systém nicméně zůstává plytký a neohrabaný – jak co se týče kvality animací, tak palety pohybů, které je možné provádět. Rozhodně si ale nechci stěžovat, že byl Plasma Sword do Capcom Fighting Collection 2 zahrnutý. Kolekce starších her tu přece nejsou jen od toho, aby prezentovaly jen ty nejslavnější a nejoblíbenější tituly. Jejich ambicí by mělo být i seznamování nových hráčů s herní historií.
Pokud jde o technické zpracování kolekce jako takové, Capcom si udržel vysokou úroveň z minulosti. Všechny hry běží v přesné a responzivní emulaci, lze si vybírat mezi japonskou a mezinárodní (resp. americkou) verzí každé hry a online multiplayer je řešený pomocí rollback kódu, který umožňuje hrát bez citelného zpoždění. Dokonce se mi subjektivně zdá, že se Capcomu podařilo o něco zrychlit pohyb v menu, který byl u starších kompilací poněkud zdlouhavý.
Capcom Fighting Collection 2 vychází 15. května a v Gaming Professors se jí ještě budeme věnovat.
