Román Mijamoto Musaši: Příběh psaný mečem lze brát jako jeden z důkazů, že je Japonsko stále tou zemí, k níž se na Západě váže vůbec nejsilnější kulturní fascinace. Snad i proto, že si musíme nějak vykompenzovat celá staletí, kdy bylo pro Evropany geograficky příliš vzdálené na navázání skutečných kontaktů a poté zase příliš izolované. Nadšení pro japonskou historii a tradice však vyrůstá především z moderního vývoje této země a z nástupu nových technologií.
Japonská kultura již v 19. století inspirovala umělce a intelektuály, ovšem masy zasáhla až po 2. světové válce, a to především díky kinematografii. Kromě Godzilly, která byla navzdory vážným motivům vnímána hlavně jako braková zábava, se prosadily zejména umělecké filmy Akiry Kurosawy a později třeba Masaki Kobajašiho, které se často točily kolem života samurajů. Ty tak položily základní kameny jak pro poněkud idealizované a romantické vnímání samurajů jako takových, tak pro srovnatelně zkreslené vnímání celé japonské kultury. Dnes již máme (nebo alespoň můžeme mít) o Japonsku daleko pestřejší a detailnější povědomí, nicméně zápal pro příběhy o čestných bojovnících s nabroušenými katanami zůstal.
Autor:
Ilustrace:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Jakub Zeman
Jiří Straka
Lukáš Tůma
Epocha
232
černobílý
vázaná
prosinec 2024
978-80-278-0221-0
první
Musaši jako muž a legenda
Mijamoto Musaši (v tradičním japonském zápise je první uváděné jméno rodové a druhé osobní) samozřejmě není výtvorem filmařské imaginace, ale reálnou historickou postavou. A ne ledajakou. Je zřejmě nejslavnějším a nejznámějším samurajem vůbec. Byl to vynikající šermíř, který vyšel vítězně z desítek soubojů, účastnil se zlomové bitvy u Sekigahary (ta vydláždila cestu k šógunátu Tokugawa a tedy zároveň ke stabilnímu a mírovému období Edo) a zůstalo po něm také několik maleb a proslulé dílo o bojové taktice nazvané Kniha pěti kruhů. Byla to ovšem právě moderní popkultura, která Musašiho věhlas výrazně podpořila.
Ve 30. letech spisovatel Eidži Jošikawa věnoval slavnému šermíři fikcionalizovaný životopis, který následně inspiroval filmaře i tvůrce mangy. K nejvýznamnějším adaptacím patří jistě věhlasná filmová trilogie Mijamoto Musaši, na západních trzích nazývaná jednoduše Samuraj. Režisér Hiroši Inagaki ji natočil mezi lety 1954 až 1956, tedy ještě několik let předtím, než Kurosawův Sandžúró do japonských čanbara filmů pomohl vnést prvek šokujícího násilí. To napomohlo tomu, aby byl Musaši ukotven v povědomí filmových diváků téměř jako světec – bojovník s hlubokou etikou, uměleckým nadáním a myslí filosofa.
Recenzovaný román vydaný nakladatelstvím Epocha na slavného samuraje nahlíží stále obdivným, ale přesto zemitějším a méně poetickým pohledem. To pravděpodobně vychází z osobnosti jeho autora. Je jím Jakub Zeman, nadšenec do samurajské tematiky s detailními znalostmi o japonských mečích.
Pohledem „českého samuraje“
Čtenáři, kteří jeví alespoň minimální zájem o staré Japonsko a samuraje, jistě neslyší o Jakubu Zemanovi poprvé. Díky jeho mnoha popularizačním aktivitám a mediálním výstupům, zejména v internetové televizi VOX a v časopise Reflex, se z něj v posledních letech stala nejspíše nejexponovanější mluvící hlava na danou tematiku. Pro Reflex ostatně opakovaně komentoval různé samurajské videohry, jako je například Ghost of Tsushima, Rise of the Ronin, nebo Assassin’s Creed: Shadows.
Byť se Zemanovy mediální výstupy setkávají také s kritikou, nelze jim upírat vypravěčskou poutavost a jakousi košatou encyklopedičnost. Obojí vlastnosti jsou velmi silně přítomny také v románovém Mijamotu Musašim. Kniha je psána ich-formou jako sbírka fiktivních zápisků, v nichž starý samuraj zpětně reflektuje svůj život. To Zemanovi umožňuje jednotlivé prožitky líčit s klidným, nevzrušeným odstupem. Ten epizodicky strukturované vyprávění neopouští, ani když dojde na věci, jako je tragická (a přesto vlastně banální) smrt milované dívky, nebo třeba právě ona bitva u Sekigahary, která v ději nehraje zásadní roli.
Zdroj: Epocha
Encyklopedie krutosti
U autora, jehož životní vášní jsou historické zbraně a bojové umění, zřejmě není překvapivé, že dovede být nejvíce působivý právě v líčení soubojů. Ty vykresluje s podobnou strohostí a rychlostí, která je typická právě pro čanbara filmy. Tam, kde hollywoodské dobrodružné šermovačky či čínská wu-sia vedou diváky k úžasu nad spektakulárními souboji s propracovanou choreografií, tam bývají japonské filmy se samuraji efektivně úsečné. O životě a smrti soupeřů rozhodují vteřiny zakončené devastujícím dopadem čepele na lidské tělo. Zemanovi se daří podobné efektivity dosahovat v literární formě, když v několika větách načrtne pohyby a základní taktiku šermířů a pak souboj ukončí popisem jeho brutálních následků. Stoický způsob, s nímž jsou čtenáři seznamováni i s krutými aspekty válečnického života v předmoderním Japonsku, má na čtenáře silný účinek a nepůsobí jako laciná exploatace.
Již rozpačitější je zaplňování prakticky každé stránky specifickými regionálními a historickými reáliemi, k jejichž pojmenování je třeba sahat po pojmech v japonštině. Čtenář, který si bude na základě četby zapisovat slovíčka, na konci získá docela slušnou průpravu k tomu, aby dovedl popsat nejen zbraně a jejich různé části, ale bude znát i japonské názvy oděvních doplňků nebo třeba různých spirituálních konceptů a mytologických bytostí. Jistě lze namítnout, že to přispívá k autentičnosti (vypráví přece sám Mijamoto) a že mnoho čtenářů takové zmínky uvítá, protože z některých se dozví nové věci a u jiných se může znalecky zaradovat, že dobře ví, o čem je řeč. Na můj vkus si však Zeman v tomto kulturním ukotvování počíná dost neuměle. Například Vikas Swarup svou knihu Kdo chce být miliardářem (předlohu oscarového Milionáře z chatrče) také napsal pro čtenáře, kteří vědí minimum o zemi, do níž je pevně zapuštěný její děj, nicméně tak učinil výrazně organičtěji a elegantněji.
Mijamoto Musaši je svižný a čtivý román s epizodickým vyprávěním, v němž snadno rozpoznáte typické strategie, které jeho autor používá i v okamžicích, kdy o samurajích vede popularizační přednášky. Intenzita, s jakou čtenáře seznamuje s „exotickými“ reáliemi, je místy až úsměvná, nicméně text zároveň dovede být silný díky vypravěčskému odstupu a znaleckému líčení šermířských soubojů. O skutečném Mijamotu Musašim vypovídají práce historiků. V umění se tento slavný samuraj stal literárním archetypem a modelovou postavou, kterou si různí autoři přizpůsobují podle osobních i kolektivních preferencí. Mijamoto Musaši v podání Jakuba Zemana je zkrátka hrdinou stvořeným z obdivu k japonské kultuře a válečnické tradici. Román má tedy velkou šanci zajmout všechny, kteří toto nadšení sdílí.
