Behemot je nepříliš detailně popsaná příšera, o níž mluví hebrejská Bible. Chápána je často jako jakási pozemská obdoba mořské obludy Leviatana a zejména v angličtině její jméno běžně slouží jako metaforické označení pro cokoliv, co nabývá obrovitánských rozměrů. Přesně tento význam se odráží v názvu hry Skydance's Behemoth. Ta mnohem víc než z Bible čerpá ze severské mytologie. A přestože se v ní vyskytují olbřímí monstra, nejedná se o nějakou VR variaci na Shadow of the Colossus, jak si mnozí hráči původně mysleli.
Putování s obry
Ve Skydance's Behemoth se hráč stává bojovníkem (či bojovnicí) jménem Wren. Ten je postižený tajuplnou kletbou, která postupně ovládá jeho tělo i mysl. Než jej však zcela pohltí, slouží mu jako zdroj mimořádné síly. Aby se Wren kletby zbavil, musí putovat nebezpečnou Zemí zatracených, z níž zmizeli normální obyvatelé a zůstali jen nebezpeční prokletí válečníci a ještě nebezpečnější obrovitá monstra známá jako Behemoti. Těm jsou přisuzovány víceméně božské schopnosti a obyčejný smrtelník by je nikdy nedovedl porazit. Wren však má k dispozici svou magickou sílu a speciální zbraně.
Už během velmi působivého tutoriálu, který vás naučí základům boje a pohybu v prostředí, se ukáže, že hra servíruje tříáčkový zážitek. Tvůrci ze studia Skydance Interactive za sebou mají mimo jiné diptych The Walking Dead: Saints & Sinners, který stále patří k tomu nejlepšímu, co si lze ve virtuální realitě zahrát. Ve Skydance's Behemoth své zkušenosti s herním designem i prací s moderními nástroji (Unreal Engine 5) efektivně zužitkovali.
Zdroj: igdb.com
Kolosální bůh války
Jakmile se dostanete z úvodní sněhové vánice, budete sbírat čelist na podlaze, protože hra patří mezi graficky vůbec nejkrásnější tituly, jaké si v současnosti můžete ve virtuální realitě užít. Na PlayStation VR2 běží Skydance's Behemoth bez reprojekce, a přitom má v rámci možností ostrý a plynulý obraz. Budou vás omračovat působivé skalnaté lokace, členité středověké pevnosti a také dechberoucí výhledy do okolní krajiny. Při zkoumavějším pohledu si snadno všimnete několika jednoduchých triků, které vývojáři využili, aby hardwaru ulevili. Spousta detailů v grafice prostředí je například reprezentovaná pouze prostými 2D texturami, které zaskakují za složitou geometrii, normálové mapy a jiné pokročilejší technologie. Což samozřejmě nic nemění na tom, že se budete kochat skoro na každém kroku.
Už jsem prozradil, že Skydance's Behemoth nemá mnoho společného se zdánlivě příbuzným Shadow of the Colossus. Sice v něm také bojujete s obrovitánskými monstry, po jejichž tělech můžete šplhat, ale tato monstra jsou jen čtyři a slouží jako hlavní bossové. Jádro hratelnosti spočívá v soubojích s obyčejnějšími a méně vzrostlými typy nepřátel. Ze Skydance's Behemoth tak budete nadšení zejména v případě, že jste si vždy toužili zahrát ve virtuální realitě hry jako třeba God of War nebo Darksiders.
Sekerou a mečem
Postup hrou je víceméně lineární. Navzdory možnosti backtragingu a přítomnosti vedlejších stezek se secrety a cennými zdroji se budete většinu času pohybovat v předem daném koridoru protkaném jednoduchými environmentální puzzly a bojovými arénami. Level designu se dá jistě vytknout určitý stereotyp, ale ten nezachází tak daleko, aby mě osobně dokázal odradit. Hádanky jsou principiálně všechny stejné, nicméně souboje zpestřuje skutečnost, že postupem času získáváte nové zbraně a schopnosti. Některé nacházíte v rámci příběhu, jiné si odemykáte jako formu odměny za nalezené zdroje.
Nepřátelům budete pravděpodobně čelit především za použití jednoručních i dvouručních mečů, ale můžete po nich také střílet z luku, vrhat na ně dýky, rozbíjet jim zbroj a hlavy masivními palicemi či sekerami, nebo je třeba strhávat z mostů a různých skalních říms pomocí navijáku, kterým vám zároveň usnadňuje pohyb v prostoru. Na fyzice založené souboje jsou náležitě brutální, zvláště po aktivaci vaší démonické síly. Ta vám dovolí protivníky například jednou ranou rozseknout vedví. Typů nepřátel bohužel není mnoho. Jejich narůstající odolnosti hra dosahuje především tak, že je vybavuje stále účinnější zbrojí. Z rutiny vás ovšem budou vytrhávat střetnutí s minibossy, kteří disponují unikátními schopnostmi.
Kde nechal zbrojíř škvíru?
Krátce po vydání čelil Skydance's Behemoth stížnostem na potíže s výkonem a ovládáním. U testované verze pro PS VR2 jsou však tyto lapsy téměř úplně vyřešeny. S lezením po skalách či žebřících jsem problémy neměl a hra je celou dobu naprosto plynulá. Co mě trochu zklamalo, jsou rozměrné kolizní boxy kolem zbraní. Soubojový systém, založený na managementu staminy, parírování, uskakování a hledání mezer v soupeřově obraně, je obecně chytlavý a bere například v potaz i razanci, s jakou útok provedete (takže pozor na nábytek a náhodné kolemjdoucí). Jenže prakticky nemá smysl snažit se soka bodnout třeba do škvíry v plátové zbroji, protože v takovém případě se vám často stane, že se meč odrazí od neviditelné překážky. Stejně tak vaše šípy mnohokrát skončí ve virtuální zdi, přestože vizuálně ji zjevně minuly.
Jestliže boj s běžnými nepřáteli alespoň dává prostor morbidní kreativitě, pro zápolení s Behemoty to již neplatí. Mýtičtí obři mají jasně určená slabá místa, na něž musíte útočit. A to takovým způsobem, jaký pro vás vývojáři naplánovali. Jeden z Behemotů je třeba jakýsi hodně přerostlý netopýr a v jeden moment spolu s ním padáte volný pádem, zatímco na jeho hrudi září okatá slabina. Několik minut plných potu, vzteku a nadávek jsem se ji snažil trefit šípem, než mi došlo, že to jednoduše nejde. Hra vyloženě vyžaduje, abyste se k netopýrově tělu přitáhli pomocí navijáku a do slabého místa zapíchli meč. Navíc je tato pasáž nešťastná i z jiného důvod. Na nepřítele musíte hledět shora dolů, což je u PS VR2 docela problém. Headset se v takovém případě vlastní vahou odchýlí od vašeho obličeje, čímž ztratíte ideální místo průhledu přes Fresnelovy čočky a vše vidíte rozmazaně.
Skydance's Behemoth je až příliš lineární a stereotypní hrou na to, abych ji mohl doporučovat bez výhrad. Navzdory všem svým pochybením ovšem v současnosti patří mezi nejatraktivnější a produkčně nejzdařilejší tituly pro virtuální realitu. Recenzovaná verze pro PS VR2 přitom nevykazuje technická pochybení, která se stala terčem kritiky u varianty pro PC. Tuto vizuálně opojnou chodičku-mlátičku by byla škoda minout.
