Jsou antologie, u nichž si člověk říká, že nejsou potřeba, ale také ty, které vlastně potřebujete, aniž byste o tom věděli. Právě o té druhé mluvím, Proměny Kafkovy Prahy bylo totiž něco, co jsem už dlouhé roky chtěl číst poté, co jsem skončil rozpolcený po dočtení Procesu. Proč? Málokde se sejde česká spisovatelská smetánka v podání Kristýny Sněgoňové, Michaely Merglové nebo známého Ondřeje Neffa, aby nějakým společným dílem někoho uctili, a v případě Franze Kafky je ta úcta vážně na místě. Jak se tedy sbírka dvanácti autorů s přispěním oblíbeného nakladatelství Epocha povedla?
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Kolektiv autorů
Lukáš Tuma
Epocha
320
černobílý
vázaná s přebalem
prosinec 2024
978-80-278-0223-4
první
Franz Kafka a jeho dílo
Kafkova díla jsou často interpretována jako alegorie lidského života ve světě, který je zmítán absurdními pravidly a nejasnými autoritami. V povídce Proměna sledujeme tragédii Řehoře Samsy, který se jednoho rána probudí jako obří hmyz a čelí postupné ztrátě lidskosti i rodinného přijetí. Podobně v románech jako Zámek a Proces čtenáři putují labyrinty neproniknutelné byrokracie a nepřítomné spravedlnosti. Kafkova schopnost vyvolat pocit úzkosti a ztracenosti je hluboce propojena s jeho precizním jazykem a nelineárními příběhy. Mnozí ho vnímají jako proroka moderní doby, odrážejícího existenční nejistoty a ztrátu smyslu ve světě.
Co se týče smyslu jeho díla, Kafka nepředkládá jednoduché odpovědi. Namísto toho vybízí čtenáře k introspekci a otázkám. Jeho texty odhalují, jak křehké a zranitelné je lidské místo ve světě, ale zároveň poukazují na potřebu hledání smyslu navzdory absurditě. Kafkův svět není čistě nihilistický – je to prostor, kde absurdita otevírá možnost hledání autentické existence. Tento směr interpretace ho činí stále aktuálním, zvláště v době, kdy se lidé potýkají s anonymitou, odcizením a nátlakem moderních institucí, a to si ještě retrospektivně přiznejme neschopnost dobových institucí směrem k dnešku.
Přichází tak zde asi otázka, jak větší skupina dokázala uchopit jeho dílo? Knihy Franze Kafky totiž často nemají ukončené nebo jednoznačné konce, což je charakteristický rys jeho tvorby. Kafka záměrně ponechává své příběhy otevřené a nevyřešené, čímž zdůrazňuje nejistotu, která prostupuje jeho dílem. Tedy pokud nekončí smrtí. Majákem by mohlo být dílo Zámek, v němž sledujeme zeměměřiče K., který se snaží získat přístup k záhadné autoritě zámku, ale nikdy se mu to nepodaří, a protože román zůstal nedokončený, nemáme vysvětlení. Proces zase končí náhlou popravou, u níž nevíme proč, a Proměna je vyloženě hraní na strunu, protože nemáme žádné odpovědi, jen chudáka Řehoře. Rozumíme si? Takže jak to zvládli čeští autoři?
Zdroj: Epocha
Proměny Kafkovy Prahy poprvé
Jak jste si už asi výše všimli, k dílu Franze Kafky mám svůj osobní a velice specifický vztah, který mi prostě i po letech vrtá v hlavě. Aby také ne, je to geniální autor. Automaticky jsem tak každý jednotlivý příběh otevíral nejen s určitým očekáváním ve stylu chci konec, začátek, trošku deprese, ždibíček lásky a porozumění, ale také s obavami, zda se nebude jednat o nějaký určitý opis jeho díla. Upřímně, inspirace je více než zřejmá, Proměny Kafkovy Prahy tomu jasně napovídají, je to uctění a prokázání respektu jinému autorovi, takže přiblížení se jeho dílu bylo tak nejspíš automatické, jen mi trošku vrtá hlavou, jakým způsobem to bylo provedeno. Tedy tradičně, jak bývá u sbírek běžným problémem, kolísající a stoupající kvalitou jednotlivých částí. Teď to prosím nikdo z autorů, pokud byste to četli, neberte vůbec zle, výhodou antologií je, že si člověk může vybrat to, co má rád, a co nikoliv, já ale chci a budu hodnotit celou knihu jako takovou, a v tomto případě musím dát bod dolů. Jednoduše ze dvou důvodů.
První jsem už zmínil výše, je to dle mého různorodost kvality jednotlivých povídek. Příkladem je povídka Mirky Rezlerové Nech brouka žít vedle Pavla Fritze v povídce Den, kdy se vrátila paní Vránová. Nech brouka žít mě uhranula a řekl jsem si jo, to je kafkovina, super, bomba, bavila od začátku do konce, a najednou tam vedle toho Den, kdy se vrátila paní Vránová a já byl rozhozený a nespokojený. Ne však proto, že by ten příběh byl špatný, ale autor jej na můj osobní vkus pojal příliš jako sci-fi. Zamyslel jsem se poté, zda by přečtení nepomohlo dávkování, řekněme každý den jedna povídka, ale pak mi došlo, že ne.
Což je druhý důvod, co mi trošku překáželo, a to jsou délky příběhů. Chápu, že někteří mají tendence se sáhodlouze rozepisovat a přinést kafkovský zážitek, ale s veškerým respektem, je rozdíl číst více než třicetistránkový příběh Ilony Podivínské Skutečná tvář a najednou ve srovnání s povídkou Max, Marta a Zámek v Berlíně od Jaroslava Rudiše, která má pět stran. Rozumíme si? Není problém jen to, jak kvalitní mohou vedle sebe vzájemně být, ale jak nekonzistentně poté kniha působí jako celek, byť dodám, že chyba je dle mého ve složení, protože příběhy jsou neuvěřitelně kvalitní.
Zdroj: Epocha
Kafkovská hitparáda
Kdybych ale jednotlivé povídky hodnotil jako samostatné jednotky, jsou skvělé. Všechno to jsou velmi dobře napsané nadprůměrné příběhy, jež naplňují hlavní smysl Proměny Kafkovy Prahy, tedy jsou to kafkoviny od začátku do konce, přes sousedy k cíli. Každá je svým způsobem unikátní, něčím obohacená, a s očividnou náklonností ke své předloze. Mně se to i přes výše zmíněné nedostatky hrozně líbilo. Nicméně je zde vidět právě rozdíl v kvalitě a já vám musím vyzdvihnout tři díla, která ve mně rezonují i dny po přečtení.
První je část od Veroniky Fiedlerové Žádost. Upřímně, něco tak absurdního jsem dlouho nedržel v rukou, a byť se přiznám, že od autorky neznám žádné její dílo, byl jsem neuvěřitelně nadšený. K tomu právě to kouzlo možné blízké futuristické dystopie, jež je sice spíše nereálná, ale příběhově kouzelná. Pasáž „Tak jako si vaše matky volily místo, kde se zrodíte, i vy si můžete zvolit místo, kde ukončíte svou životní pouť.“ mě neuvěřitelně oslnila, a jelikož mi příběh samozřejmě dal hromadu otázek a jen nějaké odpovědi, zasáhl mě přesně tam, kde měl.
Druhá je povídka Kristýny Sněgoňové Poslední přání. Občas si říkám, kam autorka na své nápady chodí (teda tady zrovna ke Kafkovi, to jako vím). Její povídka Poslední přání je příjemně kultivovaně vtipná a možná i s tím největším oceněním autorova díla, jakého se mu v celé sbírce dostalo. Pokud nejste Kafkou políbeni, tohle si přečtěte a budete vlastně o jeho knihách vědět vše, co je třeba.
Jak se říká, to nejlepší na konec, a i když to není poslední povídka v knize, považuji ji za to nejlepší, co Proměny Kafkovy Prahy nabízí. Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že se jedná o dílo Ondřeje Neffa, Ohrada. Takový zvláštní mix Zámku a Procesu, obohacený o další introspektivní myšlenky, jež vyvolávají ty správné čtenářské emoce, přesto s jasným poselstvím. Je vážně tak snadné opustit Ohradu, jak si všichni myslíme? Přičemž právě ona ohrada může být i v životě každého z nás něco úplně jiného.
Proměny Kafkovy Prahy jsou naprosto boží, skvělé, úžasné a perfektní. Každá jednotlivá povídka nabízí jiný pohled, příběh i myšlenky, přesto udržují to, kvůli čemu vlastně celá antologie vznikla, a to je Kafkův styl. Některé jsou lepší, některé horší, všechny přesto nadprůměrné, jen mají problém s tím, jak jsou poskládány u sebe. To působí lehce ambivalentně, a hlavně jak má každá jiný rozsah, a to ve velkém, mi vážně nedává spát. Stejně jako to, jestli jsem už ve svém životě z té ohrady byl schopen vylézt.
