Byly to tři roky, co vývojáři Dennaton Games dodali na herní trh Hotline Miami 2: Wrong Number, pokračování prvního Hotline Miami. Rychlé, krvavé a také dosti nemilosrdné akci, kde jeden zásah znamenal smrt s nutností opakovat celou obrazovku. Hotline Miami necílila na rozvážné hráče, kteří mají rádi plánování každého výstřelu ve vedlejší místnosti. Místo toho hráče odměňovala za rychlý, variabilní a co nejbrutálnější postup. Ve stylu – prvnímu nepříteli rozrazím rukama hlavu o zeď, vezmu mu zbraň, zastřelím tři, po pátém hodím prázdnou zbraň a na zemi ho podříznu jeho vlastním nožem. Čím rychlejší akce, tím víc Hotline Miami.
Při pomyšlení na retro grafický směr pixel art je Hotline Miami první hra, která se mi vybaví. Jednoduché, stylizované a většinou funkční izometrické zobrazení, které je tematicky zasazené na přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Šílený příběh o antihrdinovi Jacketovi, kterému zadávala zakázky parta psychopatických nácků v maskách zvaných 50 Blessings. Hráč v jeho kůži a v masce na obličeji postupně zmasakruje vedení ruské mafie v Miami. A ne jenom gangsterskou mafii. Ušetřena nebyla ani policejní stanice. Celý příběh se nesl v duchu halucinogenní paranoidní schizofrenie.
Po stopách Jacketa
Příběh Hotline Miami 2: Wrong Number nezačíná tam, kde první díl skončil, nýbrž mu předchází, prolíná ho a dál pokračuje vlastním směrem. Po událostech prvního dílu je Jacket zatčený kvůli „zmanipulovanému“ procesu. Hra hráči postupně předhodí celkem dost hratelných postav, z nichž každá má svou vlastní protínající se dějovou linii a vlastní masakry, které dohromady zkoumají pozadí a následky Jacketova řádění. Pro lepší pochopení toho, jak je příběh zamotaný, se trochu rozepíšu o jednotlivých hratelných postavách.
Beard – starý známý prodavač z prvního dílu slouží s Jacketem v komandu nasazeném na Havaji v roce 1985.
Jake – se ve stejném komandu potká s Jacketem v roce 1989. Zároveň je to člen výše zmíněné nacionalistické skupiny 50 Blessings.
Richter – další člen komanda, který zastává roli neochotného agenta.
The Fans – je skupina zabijáků, kteří se v roce 1991 snaží napodobit Jacketovy činy, aby na sebe upoutali pozornost.
Syn šéfa ruské Mafie – se mezitím snaží o obnovení moci a bojuje proti kolumbijskému drogovému kartelu.
The Henchman – mu s tím pomáhá a usiluje o odchod do důchodu.
Martin Brown – je sadistický herec, který využívá svou roli ve filmu Půlnoční zvíře k naplnění svých násilných fantazií.
Manny Pardo – je detektiv, který extrémní násilí používá k vypořádání se se zločinci.
Evan Wright – je spisovatel snažící se o masakrech napsat knihu.
Popravdě mi příběh přijde až moc ukecaný. Velká část herní doby jsou dlouhé dialogy tarantinovského stylu. Ke hře tohoto typu se to moc nehodí, protože ruší její akční dynamiku. Uznávám, že příběh není špatný, ale Hotline Miami je hlavně o rychlé akci. Hru hraji na Vitě při cestách do práce. Pokud projedu pět zastávek při čtení dialogů, už bych radši sáhl po nějaké knize. Přesněji řečeno, nejsou tak dlouhé, ale v kontextu brutálně akční hratelnosti jsou dlouhé. Jde to sice rychle odklikat, ale v takovém případě člověk vůbec nebude vědět, proč je zabíjí.
Zdroj: Dennaton Games
Hromadu mrtvol není snadné vyrobit
Hotline Miami 2: Wrong Number nastavila laťku obtížnosti vysoko. Zapomeňte na její postupné navyšování. Pokračování evidentně cílí na veterány, kteří už mají nahraný první díl. V misích je už od samého začátku mnohem více nepřátel na menším prostoru. Na masky už se moc nehraje, nečekejte jejich pomoc jako v prvním díle. V Hotline Miami 2 je všechno příběhově nalajnované, což postup ztěžuje. Existují zde mise, kde nemůžete sebrat zbraň. Mise, kde sice zbraň sebrat můžete, ale v první místnosti jsou se dvěma obyčejnými gangstery ještě dva tlustí, na které pěsti ani chladné zbraně neplatí. V takovém případě musíte nejdřív omráčit normály a za stálého ustupování jim sebrat kvér. Jsou tu mise, kde zbraň máte, ale nemůžete sebrat jinou. V některých částech se nepřátelé dokonce kryjí za překážkami.
Oproti prvnímu dílu vás sice první rána ze střelných zbraní nezabije, ale je to jen malý ústupek. Sám hru procházím spíše rozvážným tempem a docela se mi daří eliminovat frustraci. Bohužel za cenu špatného hodnocení. Na hard mode si můžu nechat zajít chuť, protože bych musel být mnohem akčnější. Být akčnější mě ale moc nebaví, protože celou dobu bojuji s malým dohledem a neintuitivním systémem zaměřování. Že jsem i po letech lama na gamepadu, je moje věc, ale proč nejde oddálit kamera na větší rozhled? Jak to, že si tento problém nevybavuji při vzpomínce na první díl?
Svoboda svázaná příběhem
Hotline Miami 2: Wrong Number bohužel změnila to, co jsem měl hlavně rád v prvním díle. Upozadila používání masek na minimum a kvůli vyprávění příběhu mě často házela do situací, které bych si dříve nevybral. Novinky, jako je třeba výše zmíněné krytí nepřátel, jsou spíše kontraproduktivní. Vyloženě mě nebavily mise z minulosti, kde se nedala vyměnit zbraň. Vedlo to k situacím, že na třetí či čtvrté obrazovce nebylo čím zastřelit tlusťochy a vedlo to k neřešitelné situaci s nutností restartovat celou misi. Nechtěl bych druhému dílu tolik křivdit, protože jádro hratelnosti je pořád dobré. Je ale okořeněno zbytečnými věcmi. Příběh není zase tak moc koulervoucí, aby musel tak moc invazivně zasahovat do hratelnosti.
Pokud vám tento směr bude vyhovovat, připravte se na dlouhou hardcore hru, kde občas přes mrtvoly a kaluže krve neuvidíte živé.
Zdroj: Dennaton Games
Skvělá hudba, fádní zvuky, žádný dabing a mizerná AI
Asi bych měl zmínit i zvukovou stránku, která je rozporuplná. Na jednu stranu obsahuje úžasnou elektronickou hudbu, která reflektuje dobu, do níž je Hotline Miami zasazena. Na druhou stranu obsahuje jen nudné zvuky mlácení a střelby. Chybí mi trochu něco navíc. Výkřiky nepřátel, sténání, krvavé zvuky zásahů, klení nepřátel nebo prosby o život. Prostě něco, co by trochu více umocnilo atmosféru. O dabingu, který zde není, ani nemluvě. I do té Vity by se nějaké zvuky navíc vešly.
Umělá inteligence nepřátel je hrozná a je to hlavní důvod, proč se dají v klidu zvládnout zdánlivě neřešitelné situace. Když gangsteři slyší střelbu, běží rovnou před hlaveň. Když patrolují a procházejí v řadě kolem dveří, stačí se do nich postavit a máchat trubkou. Když nepozorovaně umře parťák kousek vedle, je jim to jedno. Mrtvol si nevšímají ani nespolupracují. Jejich síla je v počtech, rychlosti a přesnosti, čímž svou hloupost vyvažují.
Hotline Miami 2: Wrong Number hodně sází na příběh, což mně příliš nevyhovuje. Vadí mi upozaděný význam masek a styl misí, které jsou nadesignované k vyprávění. Dlouhé dialogy ničí dynamiku a evoluční novinky v hratelnosti moc nepomáhají. Naopak, některé věci, jako je hloupá AI nepřátel, nebyly vylepšeny vůbec. Na druhou stranu, pokud do hry proniknete a přijdete jí na chuť, připravte se na hardcore řežbu, která vám nedá nic zadarmo a vydrží dlouho. Jádro hratelnosti zůstalo při starém. Kdybych si ale měl vybrat, zahrál bych si radši první díl.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Milan Koubský.
