Přesně před 30 lety si mohli evropští hráči poprvé oficiálně zahrát The Need for Speed, první díl jedné z nejpopulárnějších a komerčně nejúspěšnějších závodních sérií v historii videoher. Dnes má franšíza Need for Speed (určitý člen „the“ byl z názvu po prvním díle oficiálně vypuštěn) 25 plnohodnotných dílů a několik dalších závodních titulů se v některých regionech pod touto značkou prodávalo. Roku 2014 také na její motivy vznikl celovečerní film v režii Scotta Waugha.
The Need for Speed v mnohém navázalo na sérii Test Drive, která byla populární na 8-bitových a 16-bitových počítačích. Nejde rozhodně o náhodu, neboť část vývojářů na ní skutečně dříve pracovala. V originální verzi The Need for Speed, která vyšla na konzoli 3DO, hráč jezdí luxusním sportovním autem po trojici fotogenických tratí rozdělených na etapy a závodí vždy s jedním soupeřem. Přitom se musí vyhýbat běžné dopravě a také policii, která jej může pokutovat či zatknout.
Strhující závody v obývácích
Na domácích zařízeních té doby by se obtížně hledaly více pohlcující a vizuálně omračující závody. Trojdimenzionální hry s texturovanými polygony byly teprve v plenkách a zlomové automobilové tituly jako Ridge Racer (1993), Sega Rally (1994), nebo Daytona USA (1994) předcházely The Need for Speed vlastně jen o pár měsíců a buď vypadaly výrazně hůře, nebo běžely na specializovaném arkádovém hardwaru. Vrcholu možností tehdejších počítačů zdánlivě dosáhly fyzikálně propracované simulátory okruhových závodů IndyCar Racing (1993) a NASCAR Racing (1994) od společnosti Papyrus Design Group. Ve srovnání s nimi působilo The Need for Speed mnohem atraktivněji díky velkému důrazu kladenému na detailní design bezprostředního okolí tratí, které se táhnuly malebnými lokacemi měst, přímořských útesů nebo alpských vesniček.
Zejména v původní verzi pro 3DO se auta příjemně ovládala a zároveň v dobovém kontextu působila poměrně realisticky. Vývojáři ostatně konzultovali vlastnosti použitých automobilů s redaktory motoristického časopisu Road & Track, jehož logo ve hře prominentně figuruje. Zpětně bychom The Need for Speed nepochybně zařadili mezi arkády, ale v dobových recenzích se o něm běžně hovořilo jako o simulátoru. Následující porty na konzole PlayStation, Saturn a na PC sice přidaly nové tratě a herní režimy, ale zároveň ubraly na realističnosti fyzikálních vlastností vozů.
Od simulace k arkádě a zase zpět
Už Need for Speed II z roku 1997 nechalo veškerý realismus stranou a vydalo se cestou adrenalinového spektáklu. Nastaveného kurzu se drželo i o rok mladší Need for Speed III: Hot Pursuit zaměřené především na honičky s policií. Ustanovilo tím základní pravidla pro jakousi subsérii, k níž se pak v následujících letech připojilo ještě několika dalších dílů.
Vrchol franšízy, alespoň co do popularity mezi hráči, ovšem přišel v roce 2003, kdy vyšlo Need for Speed: Underground, po roce následované ještě lepším Undergroundem 2. Hra dýchající estetikou přelomu milénia přesně trefila dobovou popularitu tuningové subkultury, hiphopové hudby a filmů ze série Rychle a zběsile. Digitální závodění nočními ulicemi prosvícenými neony má dodnes velmi aktivní fanouškovskou a modderskou základnu, byť hry samotné se už dlouho oficiálně neprodávají.
Série se však také občasně obracela k uměřenějšímu a realističtějšímu pojetí, kde jde o přesné projíždění zatáček a perfektně načasované řazení mnohem víc než o divoké honičky a velkolepé bouračky. Prvním pokusem v tomto duchu byl už pátý díl Need for Speed: Porsche Unleashed (2000) skládající poctu historii automobilky Porsche. Fanoušci si jej vysoce cení zejména pro jeho zdařilou simkádovou fyziku. Pozdější ProStreet (2007), které se po několika dílech věnovaným ilegálním pouličním závodům vrátilo na uzavřené okruhy, již bylo přijato rozpačitě. Naopak Need for Speed: Shift (2009) a jeho přímé pokračování Shift 2: Unleashed (2011) se za potlesku herních novinářů a uznalého přikyvování fanoušků přiblížily plnohodnotnému závodnímu simulátoru.
U takto rozsáhlé série není překvapivé, že se nedokázala vyhnout ani přešlapům a komerčním neúspěchům. Většina hráčů se shodne na tom, že od dob Undergroundu to s ní jde spíše z kopce. Mezi díly, které rozhodně nezanechaly nejlepší dojem, patří reboot jednoduše nazvaný Need for Speed (2015) a pozdější Need for Speed: Payback (2017). Naopak poslední dva díly Need for Speed: Heat (2019) a Need for Speed: Unbound (2022) již byly přijaty vcelku vřele. Oba sáhly po jakémsi kompromisu – závody ve dne jsou uměřenější, zatímco v noci nastupuje adrenalin a soupeření s nekompromisní policií.
