Program Nosferatu – recenze

To, že se kolektivně bojíme smrti, není vůbec nic nového. Díky všemožnému pokroku nám ale stále přibývají možnosti, jak tento strach realizovat. Proto si i dnešní Zrnko temnoty, Program Nosferatu, vypůjčuje pro svůj horor téma technologie a spojuje ho s léty prověřeným nadpřirozenem. Dříve nám už Troll ukázal nebezpečí, které hrozí od lidí (?) za počítačem, a Virální životy nás děsily dušemi uvězněnými v elektronice. Nyní Miroslav Pech po Rytíři představuje svou další knihu, v níž nabízí tak trochu od obojího.

Ne úplně normální rodina

Josef „Goblin“ Štěpán píše horory. Je to však takový enfant terrible české literatury, kterou zásoboval natolik zvrácenými knihami, až nad ním většina společnosti zlomila hůl. Dům má plný hororových svazků či jiných rekvizit, on sám ven příliš nevychází a jeho kultovní díla v nákladech stovek kusů kolují mezi oddanými fanoušky, protože oficiálně už je nikdo nevydá. Jak už to ale u podobných výrazných osobností bývá, stěží s ním někdo dokáže vydržet a po rozvodu ho navštěvuje už jen jeho dcera Kristýna.

Ta ho také po jeho předčasné smrti najde jako první a následné truchlení jí brzy naruší jedna drobnost. Otec se totiž vrátí, tak trochu netradičním způsobem, a v některých ohledech je ještě těžší s ním vyjít než za života. Na druhou stranu, zrovna autor děsivé literatury a jeho dcera jsou pro tuto příležitost ideální hrdinové. Víceméně. Některé věci je přece jenom lepší pouze číst než zažívat.
Zčásti se tak jedná o klasické rodinné vyprávění, které pak vystřídá spíše psychologická zápletka a nakonec, ano, i horor.

Na kolika rovinách ironie tu momentálně jsme?

Začátek knihy přesně takhle také Goblina představuje – po částech. Tu útržkem dávného interview, tu různě starými vzpomínkami dcery. Střídá se čas i místo, a vše je protkáno množstvím různých odkazů na známé horory či jejich autory. Pohled mladé Kristýny ukazuje, jaké to je mít podobně nenormálního rodiče, a umožňuje zažít vyrůstání v prostředí, které je plné nejrůznějších děsů.

Nejen z toho jde vypozorovat druhá, lehce „meta“ linka; ostatně spisovatelé si ze sebe utahují moc rádi, a to mnohem více než jiní umělci. Přinejmenším TV Tropes si toho už dávno všimlo a nabízí celou řadu důkazů, že většina spisovatelů jsou spisovatelé a mnoho spisovatelů v médiích jsou loseři. Tohle je tedy horor od autora hororů o autorovi hororů a kniha sem tam na čtenáře pomrkává, jak absurdní situace tu vzniká. Programu Nosferatu proto rozhodně nechybí čtivost a občasný černý nebo ironický humor je mezi všemi těmi vážnými horory vítané osvěžení.

Stejně tak to lze vzít po povrchu – u prvních pár stránek s popisy unaveného, kostnatého, ale jinak vlastně milého, do počítače ťukajícího otce s nebojácnou dcerou jsem se osobně neubránil myšlenkám na Koralínu. Paralel by se tu napříč knihou také pár našlo. Anebo si můžete vzpomenout na různé cony a autorská čtení a pozorovat, nakolik popisované postavy odpovídají realitě. Anebo…

K jakému to spěje konci?

Alespoň u první části knihy si tak není na co stěžovat. Autorovi se v poměrně krátkém rozsahu podařilo vytvořit velice plastický dojem a díky anachronickému vyprávění i narážkám na jiná díla si druhé čtení užijete ještě více. Tato příprava scény je tak skoro až zábavnější než její pokračování, kterému naopak místy dochází dech. Vyprávění má natolik solidní základy, že by si klidně vystačilo s méně fantastickou zápletkou, a i ta vlastně přichází poměrně pozdě. Možná proto konec působí lehce zkratkovitě – mám takovou teorii, že autor při psaní natvrdo trefil limit sto padesáti stránek, a tak musel škrtat.

Stojí ještě za povšimnutí, že navzdory svému tématu (tedy spisovatel píšící takové zvrácenosti, že ho odmítali vydávat) má v sobě Program Nosferatu překvapivě málo goru. Drastické výjevy se odbudou v pár větách bez extrémnějších detailů a občasné ukázky z Goblinových knih také působí ještě docela krotce. Snaží se autor ušetřit žaludky svých čtenářů? Spoléhá se na jejich fantazii? Je dcera-vypravěčka až natolik zvyklá na krváky, že jí to ani nestojí za řeč? Anebo to je jen další ironická hra s očekáváními? Prostoru pro interpretaci je tu dost.

Program Nosferatu byl velice příjemným překvapením. Chytře pojaté téma podává pomocí pečlivě vystavěného vyprávění a jako bonus si čtenář může zahrát hru na to, kolik narážek dokáže v knize objevit. Mezi Zrnky temnoty se tak jedná o jasný nadprůměr a doporučil bych ho už jenom kvůli jeho řemeslné stránce.