Devět let, přesně tak dlouho jsme museli čekat na novou hru od Rocksteady, tvůrců slavné trilogie Batman: Arkham, která si získala miliony fanoušků po celém světě. Ačkoliv nový kousek tohoto studia neměl být přímým pokračovatelem Batmana, ale spíše jakousi odbočkou, mnoho fanoušků i tak očekávalo, že se bude jednat o minimálně stejně kvalitní počin, jakým byla právě batmanovská série. Původní plány a indicie možná naznačovaly, že by na tom Suicide Squad: Kill the Justice League nemusel být zas až tak špatně, avšak čím více informací na povrch prosakovalo a čím více odkladů se nakonec titul dočkal, tím bylo jistější, že se ze hry vyklube dost možná pouze průměrný výsledek. Něco v tom stylu, co vás vyloženě nenadchne, ale ani neurazí. Realita je nicméně taková, že je na tom Suicide Squad: Kill the Justice League v konečném důsledku ještě hůř, než kdo očekával i v těch nejdivočejších snech. Nejenže titul nedělá dobré jméno arkhamské sérii, ale on dost intenzivně zakopává do země také samotné Rocksteady, o kterém si mnoho hráčů ještě před nedávnem myslelo, že umí udělat kvalitní hru.
Pravda, vydání posledního Batmana neproběhlo úplně hladce, a v případě PC verze musela být hra kvůli technickým problémům na nějakou dobu dokonce stažena z prodeje. Ve výsledku se ale dalo říci, že Rocksteady zvládlo návrat opravdu dobře a Batman: Arkham Knight si na Steamu neustále udržuje extrémně kladné recenze. Dobře, stalo se, a můžeme tento přešlap vývojářům odpustit. Jenomže technické problémy byly vlastně jen slabým odvarem toho, co Rocksteady vydalo o devět let později, tedy dnes. Celou dobu jsem se na Suicide Squad: Kill the Justice League snažil najít něco pozitivního, jenže místo planého doufání, že se hra časem rozjede a nabídne něco, co by mi utkvělo v paměti, se můj zážitek s každou další přibývající hodinou spíše zhoršoval, až mi hraní této hry začalo dokonce i překážet. Jak se tedy titul (ne)povedl, vám ukáže naše dnešní recenze.
Triple-A scéně zřejmě dochází nápady
Problém dnešních her nestojí jen na špatných optimalizacích, s nimiž se minulý rok doslova roztrhl pytel. Namátkou můžeme zmínit například několik let vyvíjený a velmi očekávaný Starfield nebo Avatar: Frontiers of Pandora, jejichž technická stránka na tom byla opravdu žalostně. V poslední době se nicméně k tomu přidává i můj pocit, že se celý herní průmysl, hlavně jeho AAA scéna, řítí do temné propasti a velká studia nám z nějakého důvodu už nejsou schopná nadělit tituly, jež by nás nějakým způsobem šokovaly nebo dokázaly přinést nějaký inovativní prvek. Samozřejmě zde najdeme výjimky, jako bylo například Hogwarts Legacy, ovšem ze spousty očekávaných pecek se vyklubal jen slabý průměr, který hráče u monitorů příliš dlouho neudržel. Můžeme zmínit třeba Redfall, Forspoken nebo katastrofu v podobě Babylon's Fall, a jak se tak zdá, nijak slavně to nevypadá ani s „AAAA“ přírůstkem Skull and Bones. To je seznam asi těch nejdůležitějších her, které do světa v poslední době přišly, ale ve výsledku své fanoušky spíše zklamaly.
Úplně ten stejný pocit ve mně vytrval i po několikahodinovém hraní Suicide Squad: Kill the Justice League, kde si Rocksteady asi řeklo „umístíme tam oblíbené komiksové hrdiny z DC univerza a třeba to bude stačit“. Pokud se budete na tento kousek dívat z tohoto pohledu a máte rádi postavičky, jako je Harley Quinn, King Shark nebo kapitán Bumerang, můžete si s klidným svědomím do výsledného hodnocení přidat o bod dva více. Jestli ale budeme trošičku féroví a ohodnotíme Suicide Squad ve všech parametrech jako ostatní tituly, zjistíme, že nám nová hra od Rocksteady vlastně nemá příliš co nabídnout, a už vůbec nedokáže dlouhodobě zabavit. Musíme si totiž uvědomit jeden důležitý fakt, a to, že se nový přírůstek prodává za nelichotivých 70 euro. Kvalitu jsem ale za tuto cenu hledal jen velmi těžce.
In Online
Začneme nicméně od úplného začátku. Prvním dosti zásadním problémem, který nejsem úplně ochoten přehlédnout, je implementace prvků live-service. Abyste pochopili, Suicide Squad: Kill the Justice League cílí primárně na kooperativní hraní, což se dá z názvu asi lehce pochopit. Stejně tak je ale možné celý příběh Sebevražedného oddílu dohrát kompletně v singleplayeru, přičemž ostatní členové vašeho týmu budou ovládáni počítačem. Nejedná se tedy o úplně čistokrevný multiplayer, jak jsem z několika zdrojů zaslechl, ale stejně si hlavní dějovou linku neužijete bez neustálého přístupu k internetu, a to i v případě, že se rozhodnete hrát sólo. Nastává otázka, zdali tento koncept nešlo zvládnout o něco lépe a bylo nutné stavět Suicide Squad na live-service modelu. Mnohem lépe by tvůrci udělali, kdyby sólové a kooperační hraní od sebe oddělili. Nějaká podoba offline režimu by sice v budoucnu přijít měla, ovšem pro mě je důležité, co se ve hře nachází nyní. Live-service model je navíc tak moc agresivní, že se při každém zapnutí hry ocitnete v lobby, v němž se připojíte k serverům, jako kdybyste se chystali skutečně hrát nějakou tu hru pro více hráčů. Pokud náhodou chcete hraní ukončit, musíte se ze zmíněného lobby zase odpojit. Nepůsobí to hezky a zbytečně to kazí zážitek těm, kteří chtějí kooperaci zcela ignorovat, včetně mě. Nehledě na fakt, že někdy je připojování opravdu za trest a není se problém dostat i na časový limit dvou minut, v němž se hra pořád jen někam připojuje nebo něco načítá. Vážně to šlo zvládnout lépe…
K tomu se váže další nehezká věc. Jelikož je po uživateli vyžadováno neustálé připojení k internetu, nastane velký problém v případě, když servery spadnou. Mně osobně se toto stalo celkem třikrát, jednou z důvodu běžné údržby a dvakrát prostě nahodile, jen tak. To by samozřejmě nebylo nic neobvyklého, když se bavíme o live-service, ovšem Suicide Squad mě ve všech třech případech ze hry vyhodil uprostřed akce, aniž by mi dovolil danou misi dokončit. Opět zde musím použít svoji frází „Vážně to šlo zvládnout lépe…“ a jde o další opodstatnění offline režimu. Možná si teď všichni říkáte, proč live-service tak moc kritizuji, když to ve Forze Horizon nebo The Crew funguje dobře. Ano, tam to dobře funguje, jenže v obou případech dostanete otevřený svět, kde máte spoustu interakcí s ostatními hráči. Ať už jde o multiplayerové závody, různé výzvy, nebo hlavně živý otevřený svět, kde všechny ostatní hráče ve vašem lobby prostě vidíte. Pokud čekáte, že něco podobného nabídne i Suicide Squad: Kill the Justice League, budete zklamáni. Žádný živý svět, výzvy s ostatními hráči nebo vůbec nějaké online aktivity tento kousek neobsahuje a kooperace je vlastně jen to jediné, k čemu zde live-service využijete. Jak jsem ale již řekl, kooperativní hraní by šlo lehce oddělit vlastním režimem, a tím by neutrpěli ti hráči, kteří se chtějí primárně zaměřit na singleplayerové hraní.
Střelecký recyklát
Problémy tím ale rozhodně nekončí. Čím novinka od Rocksteady také trpí, je nedostatek herního obsahu. Hlavní dějovou linku dokážete bez větších problémů projít za cca 10 hodin, což je sice málo, ale vzhledem k tomu, že mnoho kousků se k této hodnotě ani nepřiblíží, jsem ochoten herní dobu považovat za průměrnou. Jenže… větším problémem než samotná délka herní doby je náplň jednotlivých misí. Celý Suicide Squad: Kill the Justice League je založen jen na jedné jediné činnosti, a to je likvidace skupin nepřátel. Vývojáři se sice snažili vzbudit dojem, že je každá mise svým způsobem jiná, ovšem ve skutečnosti budete celou dobu dělat pořád to samé. Jednou dostanete za úkol vystřílet nepřátele za účelem bezproblémového transportu dodávky, podruhé zase dostanete za úkol vystřílet skupinu nepřátel za účelem záchrany obyvatel, a potřetí si zase zastřílíte na skupinu nepřátel za účelem zničit jejich infrastrukturu. Ano, každá mise sice nabídne trošku odlišný úkol, ale i ty se začnou časem opakovat, a když už potřetí nebo počtvrté zachraňujete obyvatele, není to něco, co by vám vykouzlilo úsměv na tváři. Nic na tom příliš nemění ani boje s bossy či vedlejší úkoly, které jsou také jen o zběsilém střílení po všem, co se hýbe.
Pokud se vám rychlé hry líbí, velmi pravděpodobně na vás Suicide Squad: Kill the Justice League v prvních hodinách udělá dobrý dojem. Ano, to on umí, a i přes línější start se mi střílení vlastně ze začátku líbilo. Čím dále jsem ale ve hře postupoval, přičemž se na mě stále ta stejná nálož úkolů, tím víc bylo jasné, že Rocksteady absolutně rezignovalo na nějaké prvky, které by hraní ozvláštnily nebo dovolily projít danou misi jinak, například stealth postupem. Mise budou probíhat prakticky jen tak, že s vaší postavou doskáčete na místo určení a už jen kosíte nepřátele do té doby, dokud mise zase neskončí. Později už vám bude také zcela jedno, jakou zbraň vlastně máte, a dostanete se až do fáze, kdy budete jen držet levé tlačítko myši, dokud nevyprázdníte zásobník. Mně osobně bylo později absolutně volné, i po kom vlastně pálím. Prostě jsem jen pálil po tom, kdo mi zrovna přišel na ránu. Ani upřímně nevím, kolik upgradů zbraní jsem za celou dobu vlastně využil. V první polovině hry to ale ještě docela jde, a jak jsem psal výše, najde se doba, kdy to může zabavit. V druhé půlce hry a se stupňující se obtížností se ale z bitev stane většinou neřízený chaos, v němž vám bude už všechno úplně jedno a ztratíte přehled úplně o všem. Toto je přesně ten moment, kdy mě Suicide Squad přestal bavit, a dal najevo, že se hratelnost v žádném případě už do konce hry nezlepší ani nic víc nenabídne. Holt škoda. Zpracování střelby přitom není špatné a funguje podle mého názoru docela dobře. Celou hratelnost ale do země právě zakopává stále ten totožný recyklovaný obsah, bohužel. Singleplayer mohla zčásti zachránit alespoň možnost hrát za libovolnou postavu z naší čtveřice a mezi nimi přepínat, což samozřejmě možné je, ale v konečném součtu je mezi postavami jen ten rozdíl, jakým stylem se pohybují po světě. Takže vlastně taky nic, co by vás nějak dlouho bavilo. Mezi jednotlivými postavami navíc můžete přepínat jen v rámci volné hry, nikoliv během mise, což mi rovněž přijde jako velká škoda.
Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout povedené cutscény a především všudypřítomný neotřelý humor. Pokud máte rádi svět DC, budete se při sledování filmečků cítit jako doma a dost pravděpodobně se zdejší humor zavděčí i hráčům vesmírem DC nepolíbeným. Humor a cutscény považuji za ten nejlepší aspekt ve hře, což je vlastně na jednu stranu dobře. Na druhou stranu je však velmi smutné, když si zde dovolím říct, že je sledování filmečků mnohem zábavnější než samotné hraní.
Vizuál hry nijak neuráží
Po vizuální stránce se Suicide Squad: Kill the Justice League nijak nevyjímá a grafikou se umístil na slušném průměru. Zpracování otevřeného města na vás rozhodně zapůsobí, zvláště ve chvíli, kdy s postavou skáčete od budovy k budově a kocháte se zdejšími výhledy. Já osobně jsem v tomto ohledu měl nejraději King Sharka a jeho trojité skoky, které mě vystřelily do slušné výšky a nabídly opravdu nádherné pohledy na otevřený svět Arkhamu. Na druhou stranu ale nejde ani o nic převratného, co bychom neviděli už v jiných hrách.
U této hry však exceluje optimalizace. Musím říci, že Suicide Squad: Kill the Justice League je po nějaké době Triple-A titulem, který jsem si mohl dovolit bez větších problémů zahrát na nejvyšší detaily v rozlišení 1080p a 60 fps. Zaslechl jsem sice, že některým uživatelům se nechtěla hra opakovaně spustit a bylo třeba znovu načíst shadery, ale já konkrétně jsem se s tímto problémem za celou dobu nesetkal. Dá se tak předpokládat úspěšná oprava ze strany tvůrců. To by z dnešní nepříliš příjemné recenze bylo asi tak vše a nyní už se pojďme vrhnout na finální hodnocení.
Rocksteady se nám po devíti letech ozvalo s úplně novým titulem, který sice s původní trilogií Batmana nemá nic společného, ale snažil se navázat na oblíbený svět Arkhamu. Bohužel se však ze Suicide Squad: Kill the Justice League vyklubal nepříliš zajímavý a zábavný počin, který ze všeho nejvíce trpí na nedostatek kvalitního obsahu a je jen recyklátem toho samého. Uvidíme, jestli na kvalitě změní něco budoucí aktualizace. Osobně však mám velké obavy, že je novinka od Rocksteady odsouzena k brzkému zániku, a to z důvodu stále většího nezájmu ze strany hráčů. Možná kdyby vývojáři vytvořili nového Batmana, udělali by ve výsledku mnohem lépe. Pět bodů z deseti.
