Asi každý rodič na světě vám potvrdí, že malé děti jsou suverénně nejroztomilejší a nejhodnější, když spí. Jenže zatímco některé děti spí rády, ochotně a bez práce, jiné jsou malými démony, které utahat je opravdu výkon. A tak děláte všechno možné: žádné ovoce po poledni, tříhodinová procházka venku, drezúra na hřišti, práce na zahradě… Ale že by šlo děti utahat při hraní deskovky? To bylo až donedávna neslýchané. Jenže Hoď sebou, slepičí prdelko!, kterou na náš trh přináší vydavatelství Blackfire, právě takovou deskovou hrou je.
Koťátkové hry pro prcky
Hoď sebou, slepičí prdelko! (v anglickém originále Hurry Up Chicken Butt) vytvořili Elan Lee se svojí malou dcerkou Avalon Lee. Pokud vám jméno autora nic neříká, jde o jednoho z lidí, kteří stojí za studiem Exploding Kittens. To se proslavilo hned svojí první hrou Výbušná koťátka, s níž v roce 2015 naprosto ovládlo crowdfundingovou platformu Kickstarter. Lví podíl na obrovském úspěchu mělo zapojení ilustrátora Matthewa Inmana, známého svojí prací na webovém komiksu The Oatmeal. A výrazným vizuálním stylem se studio pyšní dodnes. Kromě pokračování Výbušných koťátek (Zombie koťátka, Výbušná koťátka: Dobro a zlo) vytvořili i řadu šílených párty her (Bum Bum Avokádo, Šťastný losos, Kreveťák, Souboj vombatů, Fakt hluční knihovníci nebo Dokonalost sama) nebo vlastní verzi Milostného dopisu (Mocichtiví mazlíci). V loňském roce uvedli na trh trojici her pro děti od 4 let. Spolu s Hoď sebou, slepičí prdelko! si tak děti mohou zahrát i Chci zpátky své zoubky nebo Nejlepší nejhorší zmrzlinu.
Avalon Lee byly v době, kdy s tatínkem tituly navrhovala, 4 roky. Proto je i Hoď sebou, slepičí prdelko! oficiálně určena pro tento věk. Zahrajete si ji ve 2–6 hráčích a na jednu herní partii potřebujete pouhé 2 minuty.
Zadek, kam se podíváš
Dominantou hry je jednoznačně téměř 12 centimetrů vysoká slepička, které po vložení baterek kvoká, kokrhá a ukrývá v sobě šestistěnnou hrací kostku. Pro každého hráče je pak nachystaná velkoformátová karta hnízda, které si můžete i pojmenovat nebo jinak vyzdobit. Kromě toho se v krabičce nachází ještě jeden velkoformátový žeton a také 45 karet rozdělených do tří skupin dle barevného pozadí.
Hra je vizuálně opravdu líbivá. Autoři se rozhodli použít krásně jasné barvy a namísto tlumené zelené, červené, modré a žluté tak Hoď sebou, slepičí prdelko! hýří tyrkysovou, růžovou a fialovou. Samotná slepička je ve své jednoduchosti krásná a autoři si vyhráli i s tím, že ze zadní strany je na plastu vymodelovaný zadek. Ostatně slepičích zadnic se ve hře nachází povícero, i ten velkoformátový žeton je jen ilustrace slípky zezadu a jedním z úkolů ve hře je položit prst přímo mezi půlky.
I přes hezkou vizuální stránku musím produkci hry vytknout několik věcí. Je nepraktické, že karty ve hře, ač lícem rozdělené do tří skupin, které se spolu nikdy nemíchají, nemají i barevně odlišený rub. A co mě štve opravdu hodně, je skutečnost, že krabička je děravá. Čelní strana má výřez přímo na slepičku, která se tak při přenosu a převozu ničí a škrábe. Když se to přidá k poškození v průběhu hry, kterému je těžké se vyhnout, jde opravdu o pro mě nepochopitelnou volbu.
Zběsilá honička
Hoď sebou, slepičí prdelko! má bleskurychle hotovou přípravu a samotná partie není o moc delší. Na začátku si sednete na zem do kruhu, každý před sebe dá jedno hnízdo, zvolíte nebo náhodně vylosujete jednu kartu s úkolem od každé barvy a umístíte žeton slepičí prdelky tak, aby se k němu všichni hráči dostali, avšak museli kvůli tomu opustit kruh. Nejmladší hráč dostane slepičku a spustí kvokání.
Slepička pak funguje jako zadavač úkolů a zároveň jako časomíra. Přibližně po dvou minutách usilovného kvokání totiž zničehonic zakokrhá. Ten, kdo ji v tu chvíli má na svém hnízdě, prohrál, a hráč, jenž hrál těsně před ním, vyhrál. Když se slepička ocitne na vašem hnízdě, musíte ji zvednout, zatřást s ní, splnit úkol podle barvy, kterou vám určí kostka ve slepičce, a slepičku předat dalšímu hráči. Tento tlak na hráče funguje naprosto báječně. Tím, že čas je odpočítávaný nahlas, ale nevíte, kdy přesně konec nastane, se opravdu snažíte úkoly plnit co nejrychleji. Jste celou dobu ve střehu a také ve stresu, avšak tím, že partie trvá jen těch pár minut, jde o stres příjemný, nikoliv frustrující. A je ho tak akorát, abyste hned chtěli hrát znovu.
Jediná moje výtka je, že při silném zatřesení občas ve slepičce něco přeskočí, ona zmlkne a je po hře. Nestává se to stále, ale s prodlužujícím se časem a vzrůstajícím napětím má jedinec tendenci s ní třást trochu vehementněji. Z přibližně patnácti partií, které jsme prozatím Hoď sebou, slepičí prdelko! odehráli, jsme tohoto neuspokojivého konce dosáhli třikrát. Naštěstí je ta hra natolik rychlá, že nám nijak nevadilo začít znovu a opatrněji.
Drbat vrbu
Hoď sebou, slepičí prdelko! obsahuje karty tří typů, odpovídajících třem stěnám kostky ve slepičce. Zelené úkoly vyžadují, aby hráč nějaký lehčí úkol splnil pětkrát za sebou. Může jít o úkoly pohybové, (zatleskat nohama nebo zatnout svaly na rukou), předváděcí (brknutí nebo nějaké zvíře) nebo lingvistické (říct „drbu vrbu“ je za trest). Při modrých úkolech se musíte projít kolem kroužku spoluhráčů jako pejsek, procválat jako koník nebo zaťukat každému na hlavu. Konečně fialové úkoly představují nějakou velkou výzvu. Menším dětem bude dělat problém i dotknout se kolenem nosu, starší si procvičí abecedu nebo představivost při vymýšlení nového jména každému spoluhráči.
Čtvrtá stěna kostky je růžová a hráč je při ní povinen opustit kruh, doběhnout k žetonu slepičí prdelky, dotknout se jí a vrátit se. Pokud kostka dopadne svojí žlutou stěnou nahoru, házíte znovu. A v případě duhové si můžete úkol zvolit.
Doslova pro každého
Autoři se snažili přijít s opravdu různorodými úkoly a můžete je vybírat tak, aby dle složení hráčů sloužily jako dostatečná výzva, ale zároveň šly splnit. Díky tomu hru můžete hrát i několik let, což u her pro děti rozhodně není běžné. Vůbec bych se přitom nebála začít již před třetím rokem dítěte. Jasně, v tomto věku vám abecedu neodvykládá, ale odpočítat deset sekund do startu, profičet jako letadlo kolem spoluhráčů a zatřepat zadečkem zvládne bez problému. Já jen musela pro takto malé dítě upravit trochu název. Jinak se pořád snažilo odstranit zdrobnělinu „-ko“ a říkat slovo, které se ho snažíme odnaučit.
A když jdou děti spát, Hoď sebou, slepičí prdelko! je zábavným titulem i pro partu dospělých. Obzvlášť když mají trochu popito, to se pak „drbu vrbu“ stává notně nepřekonatelným úkolem. Nedoporučovala bych titul jen lidem trpícím na migrénu. Slípčino usilovné kvokání ji totiž umí dost zhoršit.
Hoď sebou, slepičí prdelko! je skvělá pohybová a akční hra pro děti. Při správném výběru úkolů s ní nebudou mít problém ani ti úplně nejmenší. A nevadí ani, když ještě neumí mluvit. Zároveň vás hra ale bude bavit i s mnohem staršími dětmi, a to u her pro děti rozhodně není běžné. Během doslova pár minut se zasmějete jako u máločeho, u toho se protáhnete a unavíte dítě. Ať již máte takové, kterému se moc nechce hýbat, nebo naopak hodně akční, které potřebujete utahat v domácích podmínkách, Hoď sebou, slepičí prdelko! je skvělou volbou. A protáhnout si trochu tělo neuškodí ani dospělákům. Nejen při hraní s dětmi, ale i po pár pivech, až děti usnou.
