Když se významný nizozemský režisér Paul Verhoeven poprvé začetl do scénáře filmu RoboCop, jenž se později stal jeho hollywoodským debutem, po několika řádcích jej zavrhl jako nezajímavý brak. Až jeho manželka Martine jej přesvědčila, že se v příběhu ukrývají podnětné motivy. Nejnovější videoherní adaptace nyní již kultovního filmu, RoboCop: Rogue City, se rovněž dočkala předčasného odsouzení. Tentokrát hlavně ze strany hráčů, kterým se v prvních ukázkách nezamlouvala nedobroušená grafika, omezená pohyblivost hlavního hrdiny a zdánlivě ubíjející hratelnost. I v tomto případě se však odsudky ukázaly být pomýlenými.
RoboCopova transmediální historie
Za prvotním skepticismem vůči novému hernímu RoboCopovi lze jistě hledat i rozšířené přesvědčení, že je RoboCop již vyvanulou značkou, kterou se nikomu nepodařilo vzkřísit v důstojné podobě. Takový postoj není neopodstatněný, neboť z herních adaptací se skutečně dosud vydařila jen dvojice run and gun arkádovek od Data East a podobně pojatá 2D akce RoboCop Versus The Terminator pro 16bitové konzole. Naopak donedávna jediný pokus udělat z RoboCopa střílečku z pohledu první osoby před 20 lety přispěl ke krachu kdysi významné francouzské společnosti Titus Interactive.
Situace není o moc příznivější ani v jiných médiích. Komiksy s RoboCopem byly přijaty přinejlepším vlažně. Trojice televizních seriálů, z nichž dva byly zaměřené na dětské diváky, se horkotěžko snažila dosáhnout alespoň průměru. Filmový remake z roku 2014, při jehož tvorbě talentovaný brazilský filmař José Padilha tvrdě narazil na nekompromisní pravidla hollywoodského systému, dopadl neslavně.
Tvrdé kritice čelil také třetí díl původní filmové trilogie od společnosti Orion Pictures, jenž se opět – v rozporu s původním filmem – snažil zalíbit hlavně dětem a kvůli zaneprázdněnosti Petera Wellera v něm dokonce byla přeobsazena titulní role. Plísněný je i druhý díl, za nímž stojí režisér Irvin Kershner a dnes už slavný komiksový scenárista Frank Miller. Sám považuji filmového RoboCopa 2 za vynikajícího a mám za to, že diváci prostě jen nepřijali změnu tónu a groteskní motivy, jako je postava dětského zabijáka, nicméně při pohledu na smutně vypadající profil filmu třeba na databázi Rotten Tomatoes je fér přiznat, že můj pohled je poněkud disentní. Vlastně to tedy vypadá, že se z RoboCopa nikdy nepodařilo udělat skutečně úspěšnou transmediální franšízu a nezpochybnitelná divácká pečeť kvality byla přiřknuta jen jedinému filmu.
Made in Poland
Od dob, co existuje Zaklínač 3, si málokdo dovolí být tak troufalý, aby zpochybňoval, že v Polsku vznikají špičkové videohry. Jenže herní svět se neskládá jen z AAA titulů a na polské akční hry s nižšími rozpočty přece jen světové publikum nahlíží s určitými předsudky. Přesto i v tomto segmentu naši severní sousedé mají co nabídnout. First-person shootery aneb strzelanki pierwszoosobowe se u nich těší velké oblibě a vznikají tam už od poloviny 90. let. Polští vývojáři nakonec vyvinuli některé z prvních first-person stříleček pro počítače Amiga, na nichž se kvůli bitplánové organizaci videopaměti a slabému procesoru jednalo o programátorský zázrak.
I některá z těch nejméně ambiciózních polských studií přitom projevila obdivuhodnou houževnatost a důkladnou práci na vlastním zdokonalování. Typickým příkladem může být dnešní CI Games (dříve City Interactive), které se od laciného shovelwaru propracovalo až ke skvělé sérii Sniper: Ghost Warrior. Ta se navíc s každým dílem ještě více zlepšuje díky promyšleným reakcím na kritickou odezvu hráčů.
Tvůrci z krakovského studia Teyon, kteří za RoboCopem: Rogue City stojí, se v širší hráčské obci původně zviditelnili hlavně kolejnicovou střílečkou Rambo: The Video Game. Ta poutala pozornost slavnou filmovou licencí, avšak sbírala jednu otřesnou recenzi za druhou. Překvapivý reparát přišel se hrou Terminator: Resistance, která sice příliš nenadchla herní novináře, ovšem fanoušci si ji zamilovali pro působivé vystihnutí atmosféry válečného střetu mezi lidmi a stroji. RoboCop: Rogue City dokazuje, že tým Teyonu nadále designérsky roste. Podařilo se mu vyvinout hru, jež nejen přináší mnoho fanouškovského potěšení, ale je také dobře zpracovaná z hlediska hratelnosti.
Ráj pro fanoušky
Abych nebudil neadekvátní očekávání, rovnou si dovolím konstatovat, že přestože RoboCop: Rogue City klade až překvapivý důraz na příběh, klidný průzkum prostředí a hlavně větvící se dialogy, nejedná se o nějaký scenáristický klenot. Zároveň se ovšem tvůrcům velmi dobře podařilo podchytit vše, co dělá filmy s RoboCopem oblíbenými, a elegantně se vyhnuli typickým problémům her s filmovou licencí, které buď působí odbytě, jako řadová součást merchandisingu, nebo na známé značce spíše parazitují.
RoboCop: Rogue City se svým mohutným krokem vydává konzervativními a neobjevnými, avšak zároveň efektivními cestami. O dobrém vkusu tvůrců svědčí fakt, že děj je umístěn za konec druhého filmu, což mu umožňuje ignorovat všechna nezdařená filmová a televizní pokračování. Herní verze průmyslového města Detroit je přesně taková, jakou si ji pamatujeme z prvních filmů – prolezlá chudobou, kriminalitou a korporátní svévolí. Ulice zachvacuje nebezpečná droga Nuke, společnost Omni Consumer Products (OCP) chystá výstavbu ambiciózní městské čtvrti Delta City na úkor obyčejných obyvatel a stále se vedou politické spory o budoucnost samotného RoboCopa, který po selhání novějšího modelu zůstává nejmodernějším prostředkem pro boj se zločinem.
Byť se dějová linka herního RoboCopa neštítí ani hrstky vcelku radikálních zvratů, většinu času hraje na jistotu a těší fanoušky variacemi na známé filmové scény. Proto se opět chystá policejní stávka a hlavní hrdina se musí utkat se smrtícím autonomním robotem ED-209, jenž se vymknul kontrole. Ještě větší péči vývojáři z Teyonu věnovali velmi detailní a věrné rekonstrukci filmových lokací. Třeba policejní stanice, do níž se hra opakovaně vrací, vypadá zcela fantasticky. Silný je i moment, který hrdinu zavede zpět do místa, kde byl ve svém minulém, nekybernetickém životě zavražděn. Různých drobnějších odkazů na reálie RoboCopova fikčního světa je bezpočet. Na ulicích je například k vidění fiktivní luxusní automobil 6000 SUX, vyprávění filmového nadšence ve videopůjčovně obsahuje očividné aluze na natáčení skutečného RoboCopa a po celém městě se povaluje třeba stolní hra Nukem nebo propagační materiály k seriálu T. J. Lazer. Autoři si dali práci, aby tyto odkazy nebyly laciné a odbyté. I často opakovanou hlášku „I would buy that for a dollar!“ dovedli do hry zakomponovat vtipně a vynalézavě.
Chytili sprejera, sprejera – frajera
Kromě sarkastické kritiky reaganovské hospodářské politiky byl jedním z hlavních motivů původního filmového RoboCopa spor mezi lidskou, individuální stránkou kybernetického policisty a jeho oficiálním statutem stroje, jemuž byla lidská subjektivita odebrána. Právě toto pnutí představuje motivické těžiště i pro herní vyprávění, v němž je RoboCop na stopě novému vlivnému gangsterovi a zároveň se snaží odhalit příčinu glitchů, při nichž mu před očima problikávají vymazané vzpomínky na jeho rodinu. Velká část dialogových voleb směřuje právě k tomu, aby si hráč vybral příklon k lidské či robotické části RoboCopovy podstaty, a tedy zároveň volil mezi mechanickým naplňováním litery zákona a empatickou službou veřejnosti.
Svou roli v příběhu mají i nepovinné mise, kterých není nikterak zanedbatelné množství a narazit na ně lze zejména v opakovaně navštěvované soustavě detroitských ulic. Aby byl zážitek pestřejší, RoboCop se do této hlavní otevřené lokace vydává pokaždé v jiné denní době a vždy tam naráží na jiné aktivity. Lze si všímat drobných zločinů a třeba jen pokutovat sprejery nebo špatně zaparkovaná auta, ale je též možné plnit plnohodnotné vedlejší questy s vlastními dějovými smyčkami. Ty jsou naštěstí dostatečně zábavné a nepůsobí jen jako výplň k natahování herní doby.
Plnění vedlejších aktivit částečně ovlivňuje závěr hry, avšak především je odměňováno zkušenostními body, za které se nakupují upgrady. RoboCop si může navyšovat pancéřování či maximální zdraví, ale také získávat nápovědu v dialozích, vylepšovat svůj vystavěný scanner nebo se vybavit novými bojovými funkcemi – třeba zpomalením času nebo schopností trefovat nepřátele projektily odraženými od určitých povrchů. Pomocí drobné logické minihry lze vylepšovat i RoboCopovu ikonickou zbraň Auto-9, čímž se dostávám k vůbec největšímu lákadlu celé hry – ke střelbě.
Živý nebo mrtvý, půjdeš se mnou!
Už rozsáhlé demo po několika minutách prozradilo, že zpracování přestřelek se Teyonu podařilo na jedničku s hvězdičkou. I v soubojovém systému hra věrně odráží ducha filmů, v nichž je policejní kyborg sice dosti neohrabaný, ale zase velmi těžko zranitelný, a nepřátele tak brutálními způsoby likviduje po desítkách. Mohlo by se zdát, že udělat hlavní postavu first-person shooteru z nemotorného kyborga, který nemůže skákat ani se sehnout a chodí velmi pomalu, není nejlepší nápad. Ovšem Teyonu se zřejmě vyplatily zkušenosti s dnes už spíše raritním žánrem kolejnicových stříleček – nevyvinul ostatně jen zmíněného Ramba, ale i několik dílů vcelku ucházející série Heavy Fire.
RoboCop v Rogue City sice vydrží hodně, ale zdaleka není nezranitelný. Souboje, podobně jako právě v rail shooterech, tedy stojí především na co nejrychlejší a nejpřesnější likvidaci velkého množství nepřátel. Samozřejmě s tím, že jde využívat okolní prostředí, které je plné všemožných (obvykle výbušných) nástrah. RoboCop vždy může nést svou obrovskou pistoli Auto-9, která má nekonečnou zásobu nábojů, a poté jednu zbraň sebrat nepřátelům. Nabídka je poměrně pestrá – od krátkých samopalů přes útočné pušky až k puškám odstřelovacím či granátometům. Díky systému postupných upgradů ale celou dobu zůstává nesmírně užitečná právě RoboCopova základní zbraň, kterou lze dovybavit například plně automatickým módem. Jde o chytré designové rozhodnutí, jež slouží jak hratelnosti, tak věrnosti předloze – fanoušci by asi těžko odpouštěli, kdyby se z Auto-9 brzy stala zbraň výhradně nouzová, jak tomu bývá u pistolí v jiných hrách.
Gunplay jako takový je velmi vtahující a opojný, za což lze připsat zásluhy vynikajícímu zvukovému designu, částečně zničitelnému prostředí a gore efektům. Verhoevenův film si nakonec diváci pamatují také kvůli šokující, avšak zároveň zábavně nadsazené brutalitě, kterou videohra úspěšně replikuje. A ano, samozřejmě je zde speciální reakční animace, pokud protivníka zasáhnete do rozkroku.
Žádné ošklivé kačátko
Na začátku recenze jsem zmiňoval, že skeptické reakce (někdy vyloženě hejty), které hru provázely ještě před jejím vydáním, byly z určité části motivované nevábně vypadající grafikou. I v této oblasti ovšem nakonec dokázal RoboCop: Rogue City překvapit velmi příjemně. Nepopírám, že například modely postav, obličejové animace či některé architektonicky jednodušší interiéry na první pohled prozrazují, že se jedná o hru vznikající v menším týmu a s nepříliš tučným rozpočtem. Jenže pokročilé světelné efekty a zejména členité a detailní, místy až fotorealistické exteriéry naplno ukazují sílu použitého Unreal Enginu 5. V žádném případě nelze brát vážně stížnosti, že hra vypadá, jako by vyšla na konzole 7. generace. Takové poznámky jsou důsledkem buď hysterického přehánění, nebo velmi špatné paměti.
Technický stav hry je, zvláště na dnešní standardy, uspokojivý. RoboCop: Rogue City nemá přestřelené hardwarové nároky a během hraní jsem narazil akorát na několik grafických glitchů, zejména špatně ošetřené kolize mezi objekty. Jen jednou bylo nutné nahrávat uloženou pozici, protože se nespustil nutný skript pro posun vyprávění a ve hraní tak nešlo pokračovat.
Menší technické nedostatky však lze hře, která má krátce po vydání a nespadá do kategorie AAA, snadno odpustit. Stejně tak se snadno odpouští nižší míra scenáristické invence. V mnoha ohledech je totiž RoboCop: Rogue City příkladným zástupcem žánru a možným vzorem pro jiné vývojáře s ambicí adaptovat klasickou popkulturní látku. You should definitely buy that for 50 dollars.
RoboCop: Rogue City je výborná hra, která při práci s fikčním světem RoboCopa mísí designérskou důmyslnost, fanouškovské nadšení a smysl pro detail. Lze oprávněně žehrat, že scénář jde na jistotu a spíše se snaží opakovat či variovat to, co hráči již znají z prvních dvou filmů, ale to nic nemění na množství a intenzitě zábavy, kterou lze u hraní zažít. Studio Teyon se tímto dílem zařadilo mezi vývojáře, od nichž může i nenaivní hráč očekávat kvalitní výsledky.
