Nedávno u nás na webu vyšla recenze knihy My všichni neřádi od autorek Amandy Foodyové a C. L. Hermanové. Ani zdaleka nás ale nenapadlo, že druhý a závěrečný díl přijde tak brzy. Nakladatelství Host své čtenáře přílivem fantasy knih nešetří. Turnaj magických mocných rodin bude vrcholit a po událostech prvního dílu je načase zjistit, jestli se mezi hrdiny objeví nějaký ten šampión, nebo zda bude kletba zničena.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Foody, Herman
Host
Agáta Hamari
560
měkká vazba
brožovaná
září 2023
978-80-275-1667-4
první
Jak pokračuje turnaj?
Varování, text bude dál obsahovat spoilery. Sedm nejstarších ilvernathských rodin spolu válčilo o pramen vysoké mágie, než současná generace zjistila, že kletbu, kvůli níž pravidelně každou generaci bojují, lze zničit. Bohužel toto zjištění přišlo až poté, co zemřeli Eleonor Paynová a Darrow Carbry. Zbytek přežil a konečně se objevil ten, kvůli němuž se to všechno mění. Tím je čarotepec Reid MacTavish.
Hranice mezi turnajovým územím a městem Ilvernath opadají. Všude se objevují reportéři a snaží se zjistit, co se děje, přece jenom vidí, že kletba se ničí. Navíc je z nějakého důvodu oživen bratr jednoho z šampionů Hendry Lowe. Všichni vyvolení najednou stojí před volbou, zničit kletbu, nebo bojovat na život a na smrt?
Kapitoly se střídají dle pohledů
Stejně jako v předchozím díle sledujeme děj z pohledu čtyř šampionů: Alistaira Lowa, Isobel Macaslanové, Gavina Greiva a Briony Thorburnové. Je důležité opět sledovat, z jakého pohledu čteme, a kontrolovat, kdopak to mluví. Turnaj se navíc velice zhustil, takže postavy jsou častokrát u sebe a je skoro nemožné se nezaplést do dění. Především mezi Isobel s Briony a Alistairem s Gavinem. Ti spolu neustále vedou nějaké debaty a komplikují si sami život.
Do příběhu navíc přibyly ještě tři další postavy. Oživený Hendry Lowe dělá Alistairovi životního kouče. Poslední šampion Finley Blair knize funguje jako zákonné dobro, co se stále snaží dostat Briony pod sebe na lopatky, a nakonec tu máme Reida MacTavishe, jenž může za ty špatné události. Postavy knihy Pád všech neřádů z ničeho nic prošly velmi zvláštním vývojem, jenž se mi vůbec nelíbí, protože je to ohromný krok zpět.
Briony byla vždy hrdinkou a snažila se jí být. Nyní je transformovaná do uplakané tragické postavy, snažící se usmířit se svojí sestrou, jíž ve své sobeckosti ufikla v prvním díle prst. Isobel z nějakého neznámého důvodu touží ojet Reida MacTavishe, který ji první třetinu mučí. Prakticky bych řekl stockholmský syndrom na 500 stránkách. Gavin z nějakého neznámého důvodu chce vyléčit jen sebe sama, i když znal podmínky svého prokletí. Alistair Lowe je tou divnou stálicí celé knihy, jež doplatila na své chyby z prvního dílu. To by se ještě dalo zvládnout. Občas se stane, že se postavy poučují ze svých chyb, přesto jednají spíš regresivně, aby se napravily. O to větší šok jsem měl z Reida MacTavishe. Ten, kvůli němuž je turnaj nyní výjimečný, autor omílané Tragické tradice, šedá eminence u neřádů. Najednou se napil poháru poblázněných hormonů, a i když je jen o pár let starší než šampioni (můj osobní typ je dvacet pět), snaží se pomilovat s šestnáctiletou holčinou.
Zdroj: Host
Pád všech neřádů do hlubin a bez soudnosti
Mám pocit, že autorky ztratily nit a nedokázaly bruslit v počinu, který představily v prvním díle. Místo turnaje ve válce o přežití se tu objevil pětisetstránkový emocionální slint o tom, kdo má koho radši a jak se máme všichni rádi a jak naděje a láska spasí svět. Doslova to, na čem byl postaven první díl, zmizelo. Jako by se kouzlo magického turnaje o přežití vytratilo s premisou a najednou je důležitější turnaj zničit než cokoliv jiného. Jasně, rozumím tomu, že hlavní hrdinky chtěly ušetřit život všech atd. Jen příběh stojí na faktoru stupidity a náhod, takže zkrácení knihy o dvě stě stran by zanechalo úplně stejný výsledek.
Co naopak musím ocenit, je poodhalení a vysvětlení, jak v tomto světě funguje mágie (stále chci spíš číst „mana“). Tvůrkyně si nyní více vyhrály a s tím, jak rozšířily kouzelnický arzenál, to konečně vypadá pořádně. Kouzla jsou lépe popsaná a já si mohu plně představit, jak fungují prsteny a magická aura obepínající čaroděje či jak na soupeře působí. Za to jsem skutečně vděčný, protože i když je to prazvláštní, je to velmi funkční.
Co naopak neštymuje, je víceméně vše ostatní. Regrese postav mi přijde šílená a děsně mi vadí, především kvůli tomu, že se svět postupně otevírá. Ilvernath v něm koexistuje a zájem o vysokou mágii mají všichni, ale že by to byli takoví lemplové, když turnaj probíhá v období týdnů/měsíců? To se mi snad ani nechce věřit. Očividně je vláda až neskutečně neschopná a ta nejcennější mágie na světě nestojí za pořádný risk. Působí to na mě děsně naivně a až příliš dětinsky, což bych u knihy, která se nebojí explicitnější sexuální scény, nečekal.
Pád všech neřádů je zklamáním. Místo poutavého magického vyvrcholení smrtícího turnaje, trvajícího po osm staletí, zde máme růžovou jízdu, kde pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. I když někdo tu lež a nenávist musel stvořit. Já jsem za sebe bohužel z knihy extrémně zklamán, protože potenciál prvního dílu byl obrovský. Jediný, kdo mě skutečně nezklamal, byla vedlejší postava Finleyho Blaira, jenž je skutečně hrdinou, kterého si ale ostatní neřádi nezaslouží.
