Ad Infinitum je psychologický horor z pohledu první osoby se zaměřením na hutnou atmosféru a příběh. Ocitnete se lapeni mezi dvěma realitami, zmučeně se touláte mezi zdmi svého rodinného domu a příkopy první světové války. Titul, jenž budí pozornost mezi hráči, se nebojí zpracovat téma války, šílenství, nočních můr a dalších obtížných situací.
Tento psychologický horor pochází z rukou nově založeného indie studia Hekate. Jejich sídlo se nachází v Berlíně/Německu. Hekate si klade za cíl být jednou z předních a mezinárodně uznávaných herních společností z Německa. Snaží se o to, aby jejich hry byly známé svou nejmodernější audiovizuální prezentací, hutnou atmosférou, poutavou hratelností, strhujícím vyprávěním a hlubokým budováním světa. O tom, že se jim to s hrou Ad Infinitum povedlo, není pochyb.
Duch domu Schmittových
Ad Infinitum nás nejprve v krátkém prologu seznámí s hlavní postavou příběhu. Je jím německý voják Paul von Schmitt, kterého pronásledují hrůzy velké války. Jeho mysl neustále bloumá mezi vzpomínkami na rodinný domov a zákopy na frontě. Vaším úkolem je společně s Paulem rozbít tento nekonečný cyklus utrpení. Prolog vás provede skrze zákopy na frontě a ukáže vám, jak se pohybovat a manipulovat se svým okolím. Poté se probouzíte ve své ložnici, jež se od náctiletého mládí Paula vůbec nezměnila. Postupně procházíte opuštěným chátrajícím domem vaší rodiny a rozkoukáváte se.
Z prvních informací, jež dostáváte, nevíte, kdo je vlastně šílený – jestli vy, nebo někdo z rodiny (otec Karl, matka Magdalena či bratr Johannes). Oba bratři totiž společně byli na frontě a po prožitých hrůzách se vrátili domů. Z postupného sběru dokumentů, dopisů, německých „psích známek“, francouzských identifikačních náramků, vzpomínkových fotek a telefonu se postupně dozvídáte detaily z minulosti, dětství i z fronty.
Mezi snem a realitou
Části hry Ad Infinitum, jež se odehrávají v domě, jsou klidnější. Dům rodiny Schmittových je opravdu rozlehlým sídlem, v němž se můžete lehce ztratit. Naleznete tu několik hádanek, které nejsou nijak náročné, stačí vám jen dávat pozor na to, co zrovna čtete nebo vidíte v okolí. Za mě osobně postačí zdravý selský rozum. Většinou budete hledat předmět nebo nápovědu (čísla k sejfu, umístění předmětu atd.). Rozhodně tu na vás čeká i pár jumpscarů, abyste neztratili soustředěnost.
Akčnější částí hry jsou pak Paulovy vzpomínky na bojiště první světové války. Zde se budete plížit zákopy na frontě skrze bahno, mrtvoly spolubojovníků i nepřátel a do toho všeho vás budou pronásledovat ty nejhorší noční můry. I tato část má své striktně lineární putování, které je navíc zpestřeno sem tam nějakou tou naháněčkou. Leckdy jde skoro o infarktové situace. Ad Infinitum vám rozhodně nedá čas moc přemýšlet, v zákopu musíte spíše rychle jednat, neboť zde jde o život (samozřejmě ten Paulův).
Zákopy plné bahna, mrtvol a nočních můr
Jak již bylo zmíněno výše, v zákopech narazíte kromě bahna, mrtvol vašich kamarádů a nepřátel i na nejhorší noční můry, co si dovedete představit. Celé to působí jako hodně špatný sen. Naleznete tu menší monstra, jež reagují na zvuk. Hráč je tak nepřímo nucen využít stealth, aby se vyhnul například plechovkám visícím ze stropů či celé partě příšer, jež požírají zbytky koně nebo vojáka. K upoutání jejich pozornosti může Paul někdy využít i sirénu. Ta mu umožní na krátkou chvíli přilákat monstra a oběhnout je jinou stranou. V zákopech atmosféra působí až klaustrofobickým dojmem. Neustále máte pocit, že si musíte hlídat záda. Do toho nalézáte dokumenty (vyplatí se je opravdu přečíst), jež přidávají na strašidelnějším zážitku. Rodinná historie Schmittových je totiž trošku jiná káva. K tomu ještě přidejte vítr a praskání dřeva pod vašima nohama a máte zaděláno na infarkt.
Hráči Ad Infinitum se mohou těšit také na takzvané „finální bossy“. Rozhodně vypadají jako příšery z hororu. Jakási paní (dá-li se to tak ještě nazvat) s otevřeným hrudníkem, monstrum s tříhlavou koňskou hlavou nebo opeřený muž a mnoho dalších. Tato hra je menší přehlídkou opravdu bizarních monster, jež jsou výplodem nějaké choré mysli.
Zbraň? Ale kdeže
V prologu se sice hráč setká se zbraní, přesněji s rifle A98, ale využije ji pouze v něm. Paul má prostě smůlu, a tak se musí monstrům ubránit útěkem, plížením nebo schováním se za speciální plachty. Předměty, jimiž bude obdařen, jsou krumpáč (na rozbíjení stěn), sirky, plynová maska (kdo by se chtěl udusit v plynu, že?) svítilna (neustále musíte točit, aby svítila) a kleště (na živý ostnatý drát). Ostnatý drát a všudypřítomná mlha ve mně vyvolávaly vzpomínku na hru a film Silent Hill.
Válečný walking simulator
Hra je psychologickým hororem, který je dle mého názoru říznutý walking simulatorem. V mém osobním podání to byl spíše simulátor plížení. V domě většinou prohledáváte a procházíte se, v zákopech se plížíte a schováváte, jelikož se snažíte vyhnout monstrům. Pokud by se omylem stalo, že zemřete, objevíte se na posledním checkpointu, jenž bývá většinou dost daleko. Co se týče větších soubojů s „bossy“, jež najdete na konci každé z kapitol, jde tu o naprosto jednoduchý princip, který několikrát zopakujete a konec (finish him/her). Například musíte přestříhat ostnaté dráty u páčky a zvednout ji. To opakujete třikrát. Z bossů jde po vzhledové stránce strach a zasloužili by si jistě i trošku náročnější souboj, než dostali.
Lahoda pro ouška
Musím uznat, že soundtrack ke hře Ad Infinitum je excelentní. Naprosto vás strhne svou unikátní hutnou atmosférou. Celý soundtrack obsahuje třicet devět skladeb, jež vás naladí na vypjaté okamžiky i epochu dané doby. Strašně ráda jsem se zaposlouchala do nahrávek, které si můžete s Paulem pustit na gramofonech, jež naleznete jak v sídle, tak i v zákopech na frontě. Skladatelem této hudby je Lukas Deuschel. Společně s ním se na skladbách podíleli také Achim Buch (vokály), Dejan Brkic (bariton), Tom McCluskey (čelo) a Haley Myles (klavír).
Tři různé konce
Aby to nebylo vše, Ad Infinitum nabízí hráčům tři naprosto odlišné konce. Ty se odvíjí od vašich rozhodnutí napříč hrou, ať už se jedná o nalezení věcí, provedení určitých úkonů, či různých speciálních akcí u bossů. Hra vám tak dává možnost si ji několikrát projít a najít veškeré dostupné informace do příběhu. Vzhledem k její nízké časové náročnosti pět až sedm hodin nebude pro hráče problém získat všechny konce. Názvy těchto konců jsou Ad Infinitum, Lost a Peace. Jak názvy naznačují, jedná se o takzvaně dobrý, špatný a „pravý“ konec Ad Infinitum. Záleží jen na vás, ke kterému se dopracujete na základě vašich rozhodnutí, a proto nezbývá než vám držet palce.
Musím říct, že hra Ad Infinitum mě opravdu překvapila. Hororovka odehrávající se v zákopech za první světové války je něco neskutečně zajímavého. Připomnělo mi to jednu starou klasiku s názvem NecroVision. Nejvíce mě ve hře děsily moje vlastní kroky a vítr, jenž se tu proháněl. Občas jsem si příjemně zanotovala u gramofonu, abych se mohla prodírat dále přes Paulovy noční můry. Z několika skvělých lekaček mě málem trefil šlak. Rozhodně vám tuto originální hru doporučuji.
