Genius loci existuje, kočky jsou magické a duchové minulosti zůstávají stále s námi. Rodina by měla držet při sobě, v reálném životě se nedočkáte jednoznačných konců a point-and-click adventury jsou zábava. Pokud se všemi uvedenými tvrzeními souhlasíte, dnešní titul by vás mohl zaujmout.
Hru Cats and the Other Lives nám v roce 2022 přineslo turecké studio Cultic Games, jehož předchozím počinem je námi již recenzovaný Stygian: Reign of the Old Ones.
Co teď?
Právě zemřel Bernard Mason, excentrický stařík, který po sobě zanechal pár nevyřešených záležitostí, rozlehlý dům, pár dětí a především dluhy. Všichni zbylí Masonovi se tak sjedou na rodinné sídlo, aby uctili jeho památku a zařídili všechny další náležitosti. Vše začne posledním rozloučením, shledávají se staří známí, lidé se navzájem utěšují. Jakmile se však začne vzpomínat a rozhoduje se o dalším osudu domu, najednou vyplavou na povrch dávné křivdy, traumata z dětství i doteď neřešené osobní problémy… a to často ne tím úplně nejlepším způsobem, tedy například při společné večeři.
Tato dějová linka stojí na ansámblu složeném ze samých archetypů, jako je malý naivní kluk, pubertální dcera závislá na telefonu, nemožně přísná matka, lehce ušláplý otec, cool teta, strejda alkoholik, hispánská hospodyně, hrabivý právník… kouzlo je však v tom, že skoro všichni se dočkají nějakých překvapivých interakcí nebo přiměřeně výživných flashbacků, aby nepůsobili jen jako ploché postavy. Věcí k rozřešení tu rozhodně je dost.
Pro dvojnásobnou zábavu nesledujete dění optikou žádného z lidí, ale vidíte, jak jej prožívá Bernardova kočka Aspen (česky Osika; tato symbolika je pro příběh vlastně celkem důležitá). Je tedy jen na tomto překvapivě moudrém chlupáčovi, aby nějak zasáhl, než se rodina úplně rozpadne.
Lehce atypický hrdina
Aspen je coby kočka velice nespolehlivý fokalizátor. Konverzovat (až na občasné mňoukání) nemůže, do děje zasahuje pouze svými činy a fyzicky je omezena tím, kam se zrovna může dostat otevřenými dveřmi či okny. Nezůstává však odkázaná jen na náhodně odposlechnuté hovory, protože z nějakého důvodu dokáže také vidět duchy, jimiž se zdejší sídlo doslova hemží. Přestože tak leccos zameškáte v přítomnosti, můžete to dohnat sledováním mihotavých flashbacků.
Co se té zvířecí stránky bytí týče, pozná se v ní asi každý, kdo měl někdy kočku doma. Nechybí náhodné šplhání po poličkách, drápání gauče, očichávání věcí nebo třeba vzájemné naschvály s místním hejnem vran. Někdy posouváte zápletku kupředu tím, že shazujete křehké vázy a vytahujete spotřebiče ze zásuvky, jindy jste zase vy bezmocní proti vysavači nebo laserovému ukazovátku. Nikdy se nedozvíte, jestli Aspen ví přesně, co dělá, nebo se prostě jen chová jako průměrná kočka, ale s ohledem na její sklony k duchařině nelze vyloučit nějaké nadpřirozené síly.
Místy pixelovaná melancholie
Přestože je děj zasazen víceméně do současnosti (konkrétně do roku 2010), sídlo, v němž se odehrává, už má pěkných pár desítek let za sebou. Do tohoto kontrastu starých kulis a nových lidí navíc vstupují vzpomínky, vesměs z druhé poloviny dvacátého století, aby přidaly ještě trochu anachronismů.
Barevně vše (jak povrch zdí, tak třeba pohled z okna nebo duchové) sklouzává k depresivně modré paletě, ale v protikladu k ní různé lustry a svícny vrhají při rodinných chvilkách své příjemné teplé světlo. Také zde základní dvojici rozšiřuje třetí strana, a to pasáže venku, které již mají realistické barvy. Velký podíl na této povedené stylizaci má kvalitní pixel art, patrný zejména na různých vzorech tapet a površích starobylého nábytku. Tu a tam najdete po domě i různé upomínky, vyobrazené ještě detailněji.
U postav tento umělecký styl naopak znamená, že nemají obličeje. Co ale ztrácejí na výrazech, to dohánějí živými pohyby. Všichni tak různě rozhazují rukama, dělají dramatické pózy nebo mají své vlastní tiky, a pokud si nepočkáte na opakování animačního cyklu, působí to celkem uvěřitelně.
Dabing absentuje, pouze některé repliky podtrhnou jednotlivá cizí slova či koktání, které u Masonových zůstává v rodině. Namluvení útržků řeči je osvědčená a funkční volba, hlasité zadrhávání je celkem novinka, ale kdo ví. Třeba se tato inovace chytne. Jiné zvukové efekty u realistické hry není třeba příliš rozebírat a hudba s vámi bude spokojeně koexistovat. Přítomna je, dotváří dění na obrazovce, a po dohrání si na ni ani nevzpomenete.
Toulky po sídle
Příběh i vnější stylizace působí dobře již od samého začátku, když jste svědky Bernardových posledních slov. Poté přichází střih, vstáváte ze svého pelechu a můžete vyrazit na průzkum. V prvních chvílích táhnete myší, vedete tak vaši kočku po chodbách a nacházíte různé interaktivní prvky. Proběhnete si vstupní halu, cestou se napijete z loužičky na podlaze a vyslechnete si třeba rozhovor u rakve, než půjdete dále objevovat.
Tato iluze volnosti se však brzy rozplyne, vždy máte totiž velice konkrétní cíl a jasně vytyčenou cestu k němu. Probíháte sice třemi patry sídla, ale otevřené jsou obvykle jen ty správné dveře. To na jednu stranu velice usnadňuje orientaci a zamezuje zbytečnému tápání, na druhou stranu jste jako hráči tak trochu nahnáni do jednoho dlouhého koridoru (doslova).
Cats and the Other Lives je natolik vstřícná hra, že obsahuje nápovědy k dalšímu postupu. Po několika nezdarech nebo delším váhání vás na tuto možnost sama upozorní (což je lehce demotivující) a můžete si v záložce přečíst návodný text. Mechanika je to ale nakonec celkem zbytečná. V případě záseku máte stejně jen pár interaktivních prvků, a tak na správné pořadí nebo načasování akcí nakonec většinou přijdete sami.
Kromě toho vám hratelnost občas zpestří kratší akční pasáže, nejčastěji útěk nebo pronásledování něčeho/někým. Svůj účel ozvláštnění splní, ale pro podobné hektické vložky je ovládání myší poněkud nepřesné a může spíše frustrovat.
Jedinou skutečnou bonusovou mechanikou je možnost nacházet po domě vzpomínky. Jedná se většinou o předměty na stole nebo různé písemnosti, které si můžete prohlédnout zblízka, případně i přečíst, abyste se dozvěděli něco navíc.
Jiné nepovinné interakce jsou roztroušené nepravidelně a slouží čistě k vašemu rozptýlení. Máte například občas příležitost se k někomu přilísat, ale většinou vás ignoruje nebo odbude s tím, že teď ne. Přitom by to mohl být dobrý způsob, jak se třeba sblížit s některými postavami a ovlivnit jejich další chování k vám…
Místo toho má však hra jasný konec a průběh děje nemůžete nijak ovlivnit – můžete jej jen svými akcemi posouvat vpřed a pomyslné měřítko vašeho úspěchu bude akorát počet nasbíraných vzpomínek, případně achievementů. Koneckonců i ukládání se zde omezuje na jediný nepopsaný slot, zpátky ani krok.
Cats and the Other Lives přináší dobře napsaný příběh s půvabným grafickým zpracováním a neobvyklou perspektivou hlavní hrdinky. Jako hra na pomezí point-and-click adventury a 2D simulátoru chůze zabaví, ale rozuzlení děje je pevně dané a nemáte na něj sebemenší vliv. Při druhém dohrání si tak užijete všechny předtím opomenuté detaily, vysbíráte zbytek achievementů a pak už pravděpodobně nebudete mít důvod se ke hře dále vracet. Možná vám však s rozhodnutím pomůže malé citové vydírání ze strany vývojářů, neboť část z jejich výdělků jde na operace toulavých koček.
