Warhammer 40,000: Boltgun je titulem (příjemně) překvapujícím v mnoha směrech, avšak nejpozoruhodnějším je stejně fakt, že nevyšel již v 90. letech minulého století. Bylo by přece logické, kdyby akční střílečka s power fantasy elementy ze světa Warhammeru nevznikla teprve jako polonostalgický boomer shooter, ale už jako jedno ze zakladatelských děl celého žánru FPS. Když ostatně sledujeme všechny hry z klíčové série Doom (zvláště ty nejnovější), prvky velkolepě brutálního a gotického světa Warhammeru v něm najdeme snáze než realistickou děsivost filmů o Vetřelcích, jimiž byli tvůrci Doomu prvotně inspirováni.
Ultramariňák mezi prostými pistolníky
Jakkoli se univerzum Warhammeru 40,000 jeví jako stvořené pro adrenalinem napěchované akční hry, v nichž má protagonista roli jednočlenné armády, bylo do něj nakonec zasazeno jen velmi málo first-person stříleček. Ty navíc vznikly překvapivě pozdě a dopadly vesměs neslavně. Prvním pokusem se v roce 2003 stal Warhammer 40,000: Fire Warrior od britského studia Kuju Entertainment. Hra od tvůrců Microsoft Train Simulatoru kupodivu našla svého protagonistu v řadách tehdy nově představené rasy T’au a vyznačovala se bohužel nezdařeným ovládáním, toporným game designem a nevýslovně otřesným portem pro PC.
Na další warhammerovskou řežbu museli hráči čekat dlouhých 13 let, než vyšel Space Hulk: Deathwing od francouzských Streum On Studio. Ten ovšem do žánrových mantinelů zapadá jen tak tak, neboť se vyznačuje pomalým a neobratným pohybem postav a orientací na kosení obrovských vln zuřivých nepřátel. Stejní vývojáři se nedávno vrhli i do klasičtěji pojaté FPS hry, a tak vznikla okatá variace na Doom Eternal nazvaná Necromunda: Hired Gun. Její ambice žel táhly dolů četné technické i designové nedostatky. S přivřeným okem (resp. s nasazeným headsetem) lze mezi střílečky z pohledu první osoby započítat i pohříchu neohrabanou Warhammer 40,000: Battle Sister, která je určena exkluzivně pro virtuální realitu. Nad všemi jmenovanými hrami ovšem Warhammer 40,000: Boltgun ční asi tolik, jako by vyčníval geneticky i mechanicky vylepšený Vesmírný mariňák v řadách obyčejných smrtelníků.
Kam se dosud žádný pravověrný nevydal
Příběh Boltgunu kupodivu na jeden z warhammerovských herních titulů lehce navazuje i odkazuje. Nejedná se však o žádnou z her již zmíněných, nýbrž o povedenou third-person akci Warhammer 40,000: Space Marine z roku 2011, která se inspirovala u série Gears of War. Toto provázání však není nijak sofistikované a příběh rozhodně není tím, na co by Boltgun kladl velký důraz. Naraci bez akce se věnuje pouze pár krátkých pixelartových cutscén a propojování s minulostí se odehraje prostřednictvím jedné zmínky o kapitánu Titovi a zasazení děje krátce za dramatické události Space Marine. Ty totiž vytvořily podmínky pro to, aby na planetu Graia mohly proniknout síly Chaosu, které je třeba zastavit. Inkvizice tímto úkolem pověří skupinu Ultramariňáků, ta je ovšem záhy zdecimována při havárii přistávacího modulu. Jediného přeživšího Ultramariňáka, Maluma Caeda, se tedy musí chopit hráč a učinit kacířství přítrž na vlastní rotomeč.
V námětu jsou samozřejmě cítit ozvuky klasických klišé stříleček z 90. let, které především potřebovaly nějak vysvětlit, proč je herní hrdina v životně důležité misi osamocen a proč se na začátku může ohánět jen slabými základními zbraněmi. Jenže zde si Boltgun dovoluje docela významnou odchylku – v pixelovaté kůži Maluma Caeda sice opravdu bojujete sami, ale slabí se nebudete cítit ani na chvíli. Vesmírní mariňáci z Impéria lidí sice de facto bojují za rozpínavý klerofašistický režim, ale právě příslušnost k lidské rase a svůdná síla, kterou reprezentují, z nich činí vůbec nejoblíbenější frakci v celém warhammerovském univerzu. A Boltgun dělá vše pro to, aby hráč mohl tuto sílu pocítit a náležitě si ji vychutnat.
Tak tohle znamená cítit se při síle!
Protagonista je rychlý a v zásadě i mrštný, avšak vývojáři šikovnou kombinaci vizuálních i zvukových efektů (třesoucí se obraz a dunivě kovový zvuk kroků) úspěšně vytváří sugestivní dojem, že se hráč pohybuje v těle a pancíři mamutího kolosu. Malum Caedo je navíc vůči nepřátelským útokům skutečně odolný, takže může v jednu chvíli bojovat s desítkami monster. Dokonalou power fantasy pak z Boltgunu dělají zbraně. Ve hře není žádná taková, která by sloužila jen k poslední záchraně v případě nouze (jako třeba pistole v Doomu). Po několika desítkách sekund hraní pouze s rotomečem, jenž celou dobu věrně slouží ke kontaktním útokům na slabé či oslabené nepřátele, se Malumovi do rukou dostane titulní Boltgun aka Bolter. Tato ničivá variace na útočnou pušku dokáže nepřátele rozervat na kusy a užitečná zůstává až do samého konce hry. Zbytek arzenálu pochopitelně nijak nezaostává.
Boltgun naopak nabízí velmi uspokojující pocit ze střelby, která dává vzpomenout třeba na ničivé zbraně z Turoka 2 nebo na ty z Doomu Eternal. Mým oblíbeným se stal například těžký Bolter s úchvatně hřmotným zvukem, devastující Tavomet (Meltagun), ve zkratce popsatelný jako energetická brokovnice na steroidech, nebo Volkitský caliver metající souvislý proud smrtící energie. Všechny zbraně samozřejmě vychází z bohatého lore Warhammeru, nicméně vývojáře z Auroch Digital je třeba pochválit za to, že jim vtiskli výraznou a distinktivní podobu (což se nepodařilo třeba hře Necromunda: Hired Gun, kde jsou zbraně sice zpracovány mnohem realističtěji a detailněji, ale vzájemně jsou často zaměnitelné).
Staré dobré časy, které nebyly
Při volbě konkrétních zbraní není nutné příliš taktické uvažování, neboť většina z nich má poměrně univerzální možnosti využití a variabilita nepřátel (co do vlastností, nikoli vzhledu) není bůhvíjak velká. Do těch nejsilnějších vesmírných kanónů se ovšem hůře shání munice, takže je vhodné šetřit si je na odolnější protivníky. Každý z nepřátel, kteří se rekrutují především z bestií a odpadlých mariňáků ve službách Chaosu, má přiřazenou úroveň odolnosti a každá zbraň zase úroveň síly. Pokud síla užité zbraně převyšuje hodnotu odolnosti, hráč protivníkovi udělí bonusové poškození.
Warhammer 40,000: Boltgun se prezentuje jako boomer shooter, nicméně ke klasickým FPSkám z 90. let se vztahuje jako k volné inspiraci, již se nesnaží za každou cenu imitovat ve všech ohledech. Jeho hratelnost by bylo možné přirovnat k restartované sérii Doom (spíše k jejímu prvnímu dílu z roku 2016 než k Doomu Eternal). Ovšem s tím rozdílem, že Boltgun se vyhýbá složitějším skákacím pasážím a nemotivuje hráče k tolik agresivnímu stylu hraní, protože většinu z bohaté nabídky bonusů volně rozsévá po levelech a nepodmiňuje jejich získání efektním zabíjením nepřátel.
Samotné levely jsou rozlehlé a spletité, jak odpovídá nepsaným pravidlům boomer shooterů i futuristicky gotické architektuře charakterizující univerzum Warhammeru. Některé z nich jsou při prvním průchodu lehce matoucí, nicméně absenci mapy plně kompenzuje přítomnost různých vizuálních vodítek, která hráči napomáhají v orientaci. Někdy se lze řídit podle použitých barev, jindy podle nesesbíraných bonusů, a na několika místech se dokonce rovnou objeví explicitní směrovky nebo hráči napovídá servolebka, jež jej věrně doprovází. Vizuální styl lokací se mění v každé ze tří epizod, do nichž je hra rozdělena, přičemž zejména ty poslední v sobě mají úchvatnou majestátnost.
Mou zbrojí je pohrdání, mým štítem je odpor!
Vizuální podobu Warhammer 40,000: Boltgun je přitom také vhodné chápat spíše jako určitou výtvarnou stylizaci nežli jako pokus o jakkoli věrné napodobení reálných her z určité epochy. Boltgun je vytvořen v Unreal Engine 4 a nebojí se používat množství moderních grafických prvků ani ohromovat komplikovanou architekturou, s níž by si klasické 2,5D enginy a počítače z 90. let neporadily. Viditelná pixelizace a omezená barevná paleta mají podobu uživatelsky nastavitelných filtrů. Co však nijak ovlivnit nejde, je nízkopolygonové prostředí (velmi vzdáleně připomínající hry z prvního PlayStationu) a užití 2D spritů pro nepřátele i zbraně. Veškeré 2D prvky byly vytvořeny na základě předrenderovaných 3D modelů, což je technika, která v tomto případě vedla ke skvělým výsledkům. Na rozdíl od množství her skutečně vzniklých v 90. letech.
Vizuální stylizace ladí k obecné warhammerovské nadsázce a troufám si konstatovat, že Boltgun může sloužit jako následováníhodný příklad, jak do videohry zapracovat jakýkoli významný popkulturní fenomén. Pro fanoušky Warhammeru je v něm množství nerdovských odkazů (tak třeba pancíři se zde, v odkazu na proslavený slogan, říká „pohrdání“) a nefanoušci v něm zase naleznou mnoho důvodů se o rozlehlé sci-fi univerzum a jeho mytologii začít zajímat. Na začátku jsem psal, že Boltgun nevěnuje příliš pozornosti přímému vyprávění příběhu, ale o to pečlivěji a poutavěji je v něm příslušný fikční svět a jeho zákonitosti vykreslován během samotného hraní. Čistě efektním a zároveň efektivním prvkem je třeba možnost se nepřátelům v boji vysmát zmáčknutím dedikovaného tlačítka. Jednak má mariňák Malum drsňáckých hlášek na kontě úctyhodné množství a jednak se jim daří skvěle vystihovat podstatu ideologie, v níž jsou obránci Impéria lidí vychováváni.
Drobné vady na velké kráse
Z předchozích odstavců už jasně vyplývá, že je Warhammer 40,000: Boltgun vynikajícím zástupcem žánru, nicméně nechci popírat, že má i své nedostatky. Souboje v arénách nikdy nedosáhnou na laťku nastavenou Doomem Eternal v a mnoha případech jsou spíš výrazně slabší. Kvůli velikosti zdejších arén a absenci možnosti se po nich dostatečně rychle pohybovat se občas stává, že se v nich trochu zatoulají i samotní nepřátelé a je třeba je chvíli hledat. Neuspokojí ani umělá inteligence protivníků, která se při hraní jeví jako velmi jednoduchá, jakkoli se vývojáři chlubili použitím moderních postupů překonávajících limity klasických přednastavených skriptů.
Místy také hapruje indikace důležitých informací směrem k hráči. Na několika místech jsem si nebyl jistý, zda se v nějaké lokaci dívám na sprity mrtvol, které tam byly rozesety designéry, nebo na ostatky mnou zabitých nepřátel, což vedlo ke zmatení, jestli se náhodou omylem nevracím zpátky. Hra rovněž zapomíná nějak výrazně upozorňovat na masivní ztráty pancíře a zdraví, k nimž může v boji s vlnami silných protivníků dojít v řádu sekund. Nezbývá tedy než si ukazatel zdraví neustále jedním okem kontrolovat. Rady udílené servolebkou se zase zjevují v podobě textových zpráv v levém horním rohu obrazovky, což je na monitorech dnes běžných velikosti nekomfortní místo a jeho sledování výrazně odvádí pozornost od akce. Ve světle toho, co vše se vývojářům z Auroch Digital podařilo, jsou to ovšem malicherné výtky.
Warhammer 40,000: Boltgun je s přehledem nejlepší first-person střílečka ze světa Warhammeru, ale nejdůležitější je, že je to zároveň vynikající hra sama o sobě. V subžánru boomer shooterů je v posledních letech hodně rušno a mnoho z nich se může pyšnit vysokou kvalitou, avšak Boltgun uprostřed konkurence stejně září na míle daleko, tak jako vesmírný Ultramariňák.
