Zatímco v Šedých bastardech jsme pomalu otevírali Souzené země a v Pravých bastardech připravovali všechny hrdiny k finálnímu střetu, Svobodní bastardi Jonathana Frenche, jejichž překlad letos přineslo nakladatelství Host, nás přivádí do války, v níž se míšenci snaží získat vytouženou svobodu nejen pro sebe, ale pro celé Souzené země. Jak se jim to daří?
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Jonathan French
Tacuja Endó
Host
Souzené země
Ladislav Václavík
560
černobílý
pevná vazba
březen 2023
978-80-275-1436-6
první
Zdroj: Host
Do třetice v hlavní roli Kaňour
V prvním díle jsme zažili příběh z pohledu Šakala, v pokračování zase z očí Nádherné. Svobodní bastardi jsou vyprávěni z pohledu trojkrevného Kaňoura, posledního z ústřední trojice. Válečník, jenž v prvních dílech působí jako hodný, milý a extrémně přesílený vraždící ňouma, je skutečně hodným vraždícím ňoumou, jen s tím, že je prakticky nemožné ho zabít. Sjednocené poloorčí klany ho velmi uznávají, a tak svou pozici využívá jakkoliv, aby pomohl Nádherné ve válce.
To je i ústřední téma příběhu – boj proti Hispartě, boj za osvobození, boj za něco, co v Souzených míšenci nikdy neměli a co si po vší té odporné historii, již si museli vytrpět, rozhodně zaslouží. Nádherná, Šakal a Kaňour bok po boku přecházejí z jedné bitvy do druhé. Bohužel pro ně, my víme jen to, co dělá Kaňour, protože ten svůj příběh vypráví, a vzhledem k tomu, že jsme se zase posunuli vpřed na časové ose, přichází jen větší maglajz, především opět v orientaci na mapě.Celou dobu se nějak ví, že Souzené země jsou obrovské. Poté víme, že existuje země zlých orků a zbytek světa je Hisparta s nepřátelským sultanátem. Svět se z ničeho nic otevřel natolik, že vás zajímá i dění mimo Souzené, jenže příběh vás vezme jen do Hisparty, která je navíc sama obrovská. Bez mapy vůbec nevíte, co se kde a jak děje.
Jediná zmínka v knize je, že Souzené jsou větší než Hisparta, ale to je samo o sobě další šílená informace, jelikož víme, že v Hispartě žije daleko více obyvatel než na zbytku kontinentu. Jonathan French toto dle mého hrubě nezvládl, když si nenechal udělat skutečně ani minimální náčrt. Přece jen se zmiňují nějaké oblasti, šlechta atd., jenže vy nevíte nic. Čtete z Kaňourova pohledu, ten nic neví a ještě méně vám toho na stranách knihy řekne.
Svobodní bastardi představují Mirka Dušína Idrise Kaňoura
Zatímco první dva díly ukazovaly temný nechutný svět, kde neustále něco chybí, ten třetí na to zapomněl. Ano, bitvy jsou nechutné a na některá vážná témata, jako je sebevražda či zacházení s inkluzivními postavami, se skutečně narazí. Jenomže je kolem tolik duhy, veselosti, radosti a iracionality, že to, co se odehrálo i během příběhu, ztratilo jakkoliv na váze. Příkladem může být zkrvavený Tchoř, jemuž z bitvy hrábne – přesto má stále jediný cíl, a to souložit. Absolutní nejednotnost knihu jen ničí.
Navíc se na většinu událostí druhého dílu najednou zapomnělo. Události, o něž šlo předchozích šest set stran, jsou najednou na exkurzi do jiné dimenze a Jonathan French absolutně nezvládá udržet tempo, jež nastavil. Nejvíce to jde vidět u Bastardů. Jsou to válečníci, míšenci, celý život jen bojují a nedělají vůbec nic jiného.
Najednou jsou to ti největší správňáci pod sluncem, jimž jde jen o dobrou věc. Kaňour zabíjel v bojových jámách jednoho soupeře za druhým, ale tady je to postava, která, kdyby mohla, vychovává motýlky, aby mohli létat výš a dál. Kaňour je sice v předchozích knihách vyobrazován jako dobrák a skvělý přítel, jenomže zde hraje natolik podivné zákonné dobro, že jsem na svou oblíbenou postavu byl nucen změnit názor, a to ne v dobrém.
Zdroj: Host
Celé je to komické zrcadlo samo sebe
Vedlejší postavy ustoupily Kaňourovi, kromě jedné, o které toužíte vědět víc než o hlavním hrdinovi. Podvodník si zaslouží hromadu svých příběhů, protože naprosto zastiňuje „casting“ počinu, i když o něm vůbec není. Kniha slouží jako parodie na Souzené země. Stále nerozumím tomu, co Jonathanu Frenchovi proběhlo hlavou, že nedokázal ani vstoupit na připravenou cestu. Synopse, v níž se skupina hrdinů vydává za královnou Hisparty vyjednat mír, je sázka na jedno obrovské klišé.
Navíc jde ve skupině Kaňour, jenž není známý jako myslitel, a lidská špiónka, jejíž důvody, proč je vlastně věrná Nádherné, neznáme. Do toho se vrací nenáviděná postava Šikuly, jemuž je prakticky vše odpuštěno jen na základě dobrého slova, nehledě na to, že jej Šakal lovil roky po celém světě. Čtenář má poté tendenci říkat si „cože?“ Autor se sice snaží tento základ obhájit, ale je to natolik neuvěřitelně naivní, že to působí jako podávání bonbonu z dodávky.
Upřímně se s tím nejspíš svezl i překlad knihy. Autor sice pravidelně odkazuje a čerpá ze světové historie a mytologie, k čemuž není asi co říct, ale ve třetím díle se očividně i Ladislav Václavík nechal strhnout hloupostí některých pasáží, viz strana 291: „Viník se ještě chvilku vydržel tvářit vážně, ale když viděl, jak znejistělému Hadovi spadla brada, vyprskl smíchy. ‚U pekel, ty seš fakt jak malej jarda,‘ durdil se Had…“ Běhá mi tam mazel jménem Vozmrd, týpek jménem Tchoř, jsem uprostřed války a někomu vyloženě řeknu malej jarda? Ale no tak. Do kontextu knihy to vůbec nesedí a je to jen další hřebíček do zapomnění pro Bastardy.
Svobodní bastardi to nezvládli. Tedy především Jonathan French. Druhý díl série přitom skvěle připravil půdu pro úspěch, až je skutečně nepochopitelné, že poslední díl trilogie šel úplně jinou cestou, na jinou stranu a doslova jiný kontinent. Tolik nevysvětlitelných linek, které v předchozích dílech u epizodického vyprávění dávaly smysl, je najednou neuvěřitelně otravných a hlavně je toho tolik nevysvětleného, nepochopitelného, a NAVÍC! Kdyby se z titulu vyškrtalo sto stran, doslova by se příběh ani jeho pointa nezměnily. Takové promrhání skvěle rozjetého příběhu zamrzí a neuvěřitelně bolí.
