Když jsem poprvé držel v ruce v ruce knihu Šedí bastardi, cítil jsem už podle přebalu, že má ohromný potenciál uspět. Netypická temná fantasy od nakladatelství Host nezklamala a druhý díl plánované trilogie Souzených zemí, Praví bastardi, se objevil ihned po dvou letech. Netušil jsem, co mě bude v pokračování čekat, ale věděl jsem, že ten otevřenější konec z prvního dílu si rozhodně zaslouží pokračování.
Autor:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Jonathan French
Host
Souzené země
Ladislav Václavík
583
černobílý
vázaná s přebalem
srpen 2021
978-80-275-0522-7
první
V hlavní roli Nádherná
V prvním díle jsme zažili vyprávění příběhu z pohledu poloorka Šakala, to se nyní změní. Po událostech prvního dílu, kdy je kopyto (rozuměje klan) v rozkladu, se po zesnulém Jílmistrovi ujímá Bastardů polokrevná Nádherná. Oproti všem ostatním míšencům však není napůl ork a napůl člověk, nýbrž napůl elfka, a na rozdíl od ostatních chlapů v klanu si své místo musela skutečně rázně vydobýt. Nyní se můžeme dívat na dění jejíma očima, a ač mohou působit krásně, divím se, že nejsou zalité slzami.
To nás přivádí k jedné podstatné věci: Praví bastardi začínají více než rok po událostech Šedých bastardů a onen mišmaš událostí, jež se odehrály během onoho jednoho koloběhu, pozměnil nejen klan, ale celé Souzené země. Autor knih Jonathan French tím jasně pokračuje v předem nastaveném formátu nahodilých epizod, které tvoří základní mozaiku jednoho klanu a nakonec vyvrcholí řádně vysvětleným, logickým a víceméně i smysluplným koncem.
Přesto se Praví bastardi oproti prvnímu dílu zaměřují více na temnotu vytvořeného světa, především pak na útlak Hisparty, jež nyní loví nomádské jezdce na mazlech a zneužívá momentální slabosti jednoho z nejsilnějších klanů. Navíc tu máme hladomor, blíží se další krvavý měsíc, orkové se mohou navrátit po posledním výpadu a je tu hromada otázek, na něž se čtenáři dostává neuvěřitelně málo odpovědí. Tomu vůbec nepomáhá, že autor má tendenci v klidu vyprávět příběh a najednou skončí na dvaceti stranách řešení až absurdního nesmyslu, čímž je čtenář neuvěřitelně vyhozen z kontextu knihy.
Praví bastardi mají skvělý přesah
Ačkoliv se může zdát, že se opět ponoříme jen do světa Vozmrdů, Blbých troků, neustálého souložení v bordelech a dvojsmyslných narážek, Praví bastardi posunuli příběh na úplně jinou úroveň. Kupříkladu sázejí velice silně na feminitu s tváří Nádherné. Jasně, celý první díl je víceméně o drsných chlapech a oplzlých narážkách, ale Jonathan French najednou přivádí více ženských postav. Ty jsou nejen schopné se vyrovnat mužským protějškům, ale také je porážet, zdolávat, oblbovat a manipulovat s nimi zbraněmi, které mají jen ony.
Zároveň přichází otázky jako oddanost, morálka či etika, související i se špatnou hospodářskou situací a zároveň solidaritou mezi kmeny. Spoustu prostoru dostává především hladomor. Jednoduše řečeno, nejedná se jen o ledajaké veselé sluníčkové fantasy, ale o skutečně temné podání ještě drsnějšího světa, a to Bastardi skutečně potřebovali. Ano, už v prvním díle byly náznaky těchto témat a při odhalování určitých skutečností šly i krásně vidět, viz otroctví, jež je v Hispartě nebo dalších zemích běžné a legální. Tato témata mají své důležité místo v příběhu, nejsou tam natlačena násilně, jen reálně ukazují krutost Souzených zemí. Bohužel, já potřebuji jednu fakt pěkně udělanou mapu, jak to vlastně v těch Souzených zemích vypadá.
První kniha dala nějakou představu a já jsem věřil, že druhý díl v ní bude pokračovat. Ničeho takového jsem se nedočkal – sice vím, jak dlouho se jezdí tam a zpátky, co je potřeba s sebou a co tam lze spatřit, jenže nevím, podle čeho se orientují. Postavy prakticky říkají jedno místo za druhým a nějak se mezi nimi přesouvají.
Zdroj: Host
Dvojáci, trojáci, Nádherná, elfové, pár lidí a Kaňour
Největší předností knihy jsou postavy. Až na Nádhernou. Ano, je vůdkyní, ano dělá těžká rozhodnutí, ale s prominutím, je úplné pako. Chybí ji empatie, je hrozně rázná, až nesmyslně. Jedná pro své kopyto i pro sebe. Ačkoliv si už dokázala, co chtěla, neustále se snaží dokázat víc a víc a víc, jenže si za tím jde natolik hloupě, že právě kvůli jejím rozhodnutím, jež jsou v některých momentech na hlavu, se děje většina trablů druhého dílu. Je to obrovská škoda, protože když je kniha vyprávěna z jejího pohledu, čekal bych, že mi bude sympatická, jako v prvním díle.
Knihu tahají další naprosto skvělé a sympatické postavy. Kaňoura nejde nemilovat. Tento trojkrevný (jeho otec je ork a matka poloork, jsou hrozně vzácní) tak opět slouží jako pevný bod titulu, stejně jako všichni ostatní žijící Bastardi. Tchoř je sice prasák, ale nosí ten důležitý komický prvek. Podvodník je ninja Souzených zemí, mladý Viník je svou milou naivitou jako nováček bratrstva prakticky mladší sourozenec, jenž dělá rozhodnutí, a vy se jej snažíte usměrnit. Vedlejší postavy dávají smysl a nepřitahují na sebe pozornost.
Bohužel i zde je menší nešvar. Jonathan French se rozhodl, že čím více postav, tím lépe. Z původního hezkého malého uzavřeného světa se rozkopla brána a autor najednou sází jeden název za druhým, až se každý čtenář musí nutně ztrácet v textu. Nehledě na to, jak zbytečné to je, když to nemá v příběhu absolutně žádnu roli.
Souzené země a Praví bastardi jsou po menším rozladěném prvním dílu obrovským skokem kupředu. Příběh klanu nabírá na obrátkách a roste do epického dramatu, které vás nutí hltat kapitolu za kapitolou. Akorát jakmile víte, že se bude jednat o trilogii, konec bude samozřejmě otevřený. Vše je ale připraveno pro nějaké parádní uzavření série a druhý díl si pozornost čtenářů rozhodně zaslouží. Jen doufejme, že autor zvládne ukočírovat děj, protože toho otevřel skutečně mnoho a byla by obrovská škoda, kdyby potenciál zůstal nenaplněn.
