Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se privilegovaní mágové museli utkat v souboji na život a na smrt v oblasti plné kouzelných relikvií? Tak přesně tohle vám má nabídnout kniha My všichni neřádi od autorek Amandy Foody a Christine Lynne Herman. V popisku je sice žánr temná fantasy, nicméně po přečtení si dovolím konstatovat, že se jedná spíše o young adult titul, v němž udělalo nakladatelství Host (od něhož už jsme recenzovali například i Vládce džinů) jednu chybu. Na zadní stranu obalu dalo recenzi, která vám ještě před přečtením řekne, že je na konci jeden obrovský cliffhanger.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Foody, Herman
Host
Agáta Hamari
432
černobílý
měkká
únor 2023
978-80-275-1435-9
první
My všichni neřádi se odehrává v Ilvernathu
Každý Krvavý měsíc se potomci sedmi zakladatelských rodů města Ilvernath utkají v souboji na život a na smrt. Vítěz získá pro svůj rod zdroj vysoké mágie (v knize je to mágie) na dobu, než přijde další turnaj. Tím se udržuje stabilita, protože každý rod má možnost v období Krvavého měsíce vyhrát zdroj pro sebe. Funguje to už několik staletí. Mladí se mezi sebou zabíjí pro slávu svého jména a pro druh mágie, jenž jinde ve světě už zmizel.
Nyní je všechno jinak, vyšla kniha jménem Tragická tradice, v níž jsou informace o rodech a jejich šampionech. Jaké jsou rodové slabiny, přednosti, magické možnosti a kdo je podporuje. Je v ní i uvedeno, že tento turnaj je ve skutečnosti jakousi starodávnou kletbou, jež nutí své rodové zástupce neustále mezi sebou bojovat. Jednotlivé rodiny se s tím smířily. Nyní jim jde především o prestiž, o nic jiného. Otázek vzniká hned několik: kdo bude novým držitelem vysoké mágie? Kdo budou vyvolení šampioni nebo kdo napsal onu hroznou knihu, jež odhalila tajemství Ilvernathu? Dobrá zpráva, minimálně na dvě otázky odpověď získáte.
Je to uchopené jinak, než by se mohlo zdát
Předně neuvěřitelně oceňuji, jak se autorky rozhodly do světa knihy My všichni neřádi vstoupit. Děj se odehrává v moderním světě počátku dvacátého prvního století. Po celém příběhu pobíhají reportéři s foťáky, bulvár pracuje na sto procent, svět je velice otevřený a Ilvernath, kde se turnaj odehrává, je jen malou oblastí. Není sice otevřený natolik, abychom věděli, co se v něm odehrává, ale dost na to, abychom mohli zpozorovat, že Ilvernath je součástí jiné říše a ta se nyní, když vyšla Tragická tradice, rozhodla do turnaje zapojit.
Není totiž lepší a silnější zdroj na světě, než je vysoká mágie. Zde přichází důležitá informace. Jak jste si mohli všimnout, magie není magie, nýbrž mágie. Nejedná se o klasický nekonečný zdroj jako například v Harrym Potterovi, ale o určitý druh many, jež se vkládá do kouzelných kamenů, které se pak dávají do prstenů. Druh kouzla následně ovlivňují magické formule, pomocí nichž ona kouzla finálně vznikají. Samotná se poté dělí na třídy od první do desáté, kde záleží, i jak je majitel kouzla / sesílatel schopný.
Upřímně bych místo slova mágie v češtině upřednostnil slovo mana. Funguje totiž skutečně spíše na klasickém systému many jako z Dračího doupěte – nemáš, nekouzlíš. Zvláštností oněch kouzel je výroba. Vyvolené rodiny sice některá umí vytvářet, ta nejlepší přesto vytváří specialisté. Ti se nebojí s klany dělat různé dohody a jejich vliv je na bázi sponzorství. Opět se dostáváme k části, že se nejedná o kouzlení, spíše o kovotepectví/runotepectví či surové zpracovávání many. Každopádně je to změna oproti běžnému používání magie a rozhodně netypická.
Zdroj: Host
My všichni neřádi jsou skutečně neřádi
V hlavních rolích se představí čtyři postavy, z jejichž pohledu je kniha napsána. Musíte si hlídat, jakého šampiona momentálně čtete a co se kolem něj děje. Určitě jste se nyní zasekli nad tím, že zakladatelských rodů je celkem sedm. Ano, je. V knize vystoupí šampioni sedmi rodů – oproti čtyřem hlavním, jichž se kapitoly týkají, jsou postaveny automaticky do vedlejších rolí, tudíž si rovnou můžete odvodit jejich důležitost v příběhu.
První hlavní postavou je Alistair Lowe – neskutečně silný, inteligentní, mocný a připomínající zástupce Addamsovy rodiny. Jeho rodina vyhrála během těch mnoha turnajů prakticky dva ze tří, a kromě toho, že je nesmírně mocný, je i namyšlený a trošku šílený. Druhou je Isobel Macaslanová, miláček tisku, jejíž důležitost spočívá v tom, že byla oznámena jako první šampion, když vyšla Tragická tradice. Je silná, inteligentní a velice, velice schopná, co se týká magických činností. Třetí je Gavin Grieve, ten je automaticky čtenáři stavěn do role černého koně. Jeho rodina nikdy turnaj nevyhrála, je prakticky odpadem společnosti i mezi privilegovanými rodinami, a že jsou oproti ostatním v Ilvernathu skutečně jinde. Je vlastně ten nejhorší mezi nejlepšími a pro výhru udělá cokoliv. Čtvrtou je Briony Thorburnová trpící přehnanou sebejistotou i narcismem a její rozhodnutí jsou tak stupidní, že ji můžete ihned od začátku nenávidět. Zbylí tři šampioni Carbry Darrow, Finley Blair a Elionor Paynová jsou neuvěřitelně upozadění, a přitom jsem si po dobu čtení říkal, že chci znát ten příběh i z jejich perspektivy, chci je poznat a vědět, o co jim jde.
Na její dveře byly přilepené stránky Tragick tradice, vytržené z kapitoly o Macaslanových. Odshora dolů na nich bylo velkými červenými písmeny nasprejováno slovo PIJAVICE a ze škvír okolo dvířek se linul příšerný puch, jako by jí někdo dovnitř hodil Pukavce
Kolem čtyř se točí sedm
Upřímně, tento druh psaní zrovna mně nesedí, je to neuvěřitelně o pozornosti, zvláště když jsou kapitoly krátké, jako v této knize. Na stranu druhou, sedm hrdinů je skutečně hodně a čtyři hlavní postavy se autorkám povedlo skvěle ukočírovat. Je to nejspíš kompromis, jemuž se dá stejně něco vyčíst, jako se dá pochválit.
Nutno ještě podotknout jednu věc. Všechny postavy jsou na hranici dospělosti a chovají se jako dospělé přihlouplé děti. Nedokážu to přesně popsat, ale když jste ze starověkého magického rodu, jenž ostatním nic nedaruje, proč se všichni chovají naivně a inteligentně zároveň? Šampionům je v rozmezí patnáct až sedmnáct let. Nejmladším je Carbry Darrow, ten je vnímán jako pitomeček a upřímně se tak i chová. Briony to dokonce s Elionor i zmíní, že je malý a nevyspělý. Kde je problém? Je jim šestnáct let! Kde je nějaké ospravedlnění, že Carbry je šampion svého rodu a je vyslán, aby vyhrál ve smrtícím turnaji? Právě kvůli tomu se dostáváme spíš z temné fantasy na hranu young adult četby, což je škoda. Jako young adult je to totiž topová kniha, jako temná dospělá fantasy jdeme k průměru.
Spousta otázek, pár odpovědí, hodně nejasností
Šílené mi přišlo i vržení do nového magického fantasy, kde nechápete zákonitosti a najednou je v něm popisováno, co a jak funguje. Jenomže vy nevíte, na jakém principu ani z jakého důvodu. K těmto otázkám přichází odpovědi na začátku každé kapitoly, kde se objeví odstavec z Tragické tradice, jenž zmiňuje například historii turnaje nebo jak funguje magie v Ilvernathu. Je důležité si těch začátků všímat a nepřeskakovat je.
Horší je to s tím, kolik toho jsou schopny odhalit. Kniha má přes čtyři sta stran. Díky těmto „uvítacím“ odstavcům na začátku kapitoly jsem nejen věděl, jak turnaj funguje, ale odhalil jsem valnou většinu otázek, které čtenáři mají zůstat utajené. Především kdo je vlastně onen hlavní záporák. Je to neuvěřitelně očividné, na straně sto padesát bylo jasné, kdo za vše může, a vy jen díky nápovědě na zadní straně obalu čekáte, než k tomu dojde.Což mě přivádí ještě k jedné podstatné záležitosti. Já rozumím tomu, že My všichni neřádi je New York Times Best Seller (ačkoliv si někdy říkám, co není).
Obálka je lákavá, premisa knihy též a najednou na zadní straně máte doporučení. Upřímně, za tohle bych strhl body dolů, i kdyby to bylo nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četl. Na zadní straně je doporučení od Kirkus. V něm jasně stojí: „Nesmírně okouzlující kniha, tudíž cliffhanger na konci bude působit jako prokletí.“ Samozřejmě mi došlo, že když se jedná o dvoudílné fantasy, první díl asi bude mít otevřený konec. Slovo cliffhanger je doslova zmíněný dějový zvrat. Vy už díky doporučení nejen víte, že na KONCI knihy bude nějaký zvrat. Automaticky během prvních stran dokážete odvodit, i čeho se bude přibližně týkat. Prakticky je to jako seriálový spoiler – koukni na tu epizodu, na konci je něco epického, a vy pak padesát minut čekáte, co.
My všichni neřádi je vcelku fajn kniha na hranici young adult a dospělé fantasy. Postavy jsou zvláštní, mágie je vysvětlena a funguje velice zajímavě, dějiny Ilvernathu jsou perfektní a zasazení do moderní doby je za zlatého bludišťáka. Hlavní postavy jsou sice místy sice klišoidní, ale nic, co by si nezískalo čtenáře. Mix Hunger Games, Harryho Pottera, Stmívání bez upírů a vlkodlaků, Addamsovy rodiny a kampaně Dračího doupěte je více než povedený a já mohu říct, že se mi kniha líbila. Jen kdybych nevěděl o tom cliffhangeru. Každopádně kniha stojí za přečtení, a kdybychom neměli velký spoiler na obálce, dal bych jí 7,5 , takto jsme na krásných 7.
