Roku 2015 se belgičtí indie vývojáři Crazy Monkey Studios zapsali do povědomí a srdcí hráčů výbornou 2D run ’n’ gun akcí Guns, Gore & Cannoli, kterou o tři roky později následovalo ještě srovnatelně vydařené pokračování. Warhammer 40,000: Shootas, Blood & Teef lze přitom bez velké nadsázky považovat za jakýsi třetí díl této série, byť více duchovně než fakticky.
S humorem a puškami jde všechno lépe
Jistě, od dob Guns, Gore & Cannoli 2 se leccos změnilo. Crazy Monkey Studios se rebrandovali a přijali méně žertovné jméno Rogueside. Dějiště samotné hry se z komiksově stylizované Ameriky počátku 20. století přeneslo na planetu Luteus Alpha, která je součástí fikčního univerza Warhammeru 40,000. A hlavní hrdina vyměnil nažehlený oblek a přízvuk italského imigranta za jednoduchou zbroj a neotesaný orkský etnolekt, v němž se palným zbraním říká shootas a zubům, sloužícím jako platidlo, zase teef. V mnoha jiných ohledech ovšem Warhammer 40,000: Shootas, Blood & Teef kráčí přesně ve šlépějích Guns, Gore & Cannoli a jen občas se pokouší šlápnout tam, kde se dosud žádný mafián nevydal.
Jedním ze styčných bodů mezi oběma tituly je samozřejmě humor založený zejména na parodických odkazech k popkulturním žánrům či jejich výrazným proprietám a taktéž na groteskně přehnaném, a tedy spíše roztomilém než drastickém, násilí. V univerzu Warhammeru se tento druh legrace dá provozovat s lehkostí. Je totiž propracované do drobných detailů a zároveň zabydlené množstvím rozličných ras, takže je vždy z koho si utahovat a na co odkazovat více či méně subtilními nerdovskými narážkami.
Sám herní hrdina Gurgaz je ostatně karikaturním ztělesněním stereotypní orkské horkokrevnosti, bojovnosti a natvrdlosti, což z něj činí protagonistu dostatečně vtipného na to, aby pobavil i ty hráče, kteří jemnější aluze na kanonické díla světa Warhammeru nepochytí. Především na humor se orientují i stručné a úsporné cutscény. Krátká akční hra nakonec žádný složitější příběh nepotřebuje. Určitě ne takový, který by stejně musel být z větší části vyprávěn jinými než herními prostředky. Gargaz je na začátku potupně připraven o svůj příčesek a jeho krvavá odysea, během které mu budou stát v cestě nepřátelé z řad orků, lidí i mutantů, tak vlastně není ničím jiným než namíchnutým putováním za ztracenou válečnickou ctí.
Rychle a vertikálně
Dvourozměrné run ’n’ gun plošinovky jsou sice žánrem, jenž si období největšího rozkvětu i obliby odbyl během (americké a japonské) konzolové horečky v 80. letech, ale Warhammer 40,000: Shootas, Blood & Teef nechce brnkat na nostalgické struny. Ručně kreslená a působivě animovaná grafika sice nese nepřehlédnutelný nádech kdysi populárních flashových titulů, ale zejména v druhé polovině hry se chlubí oku lahodícími a detailně zpracovanými lokacemi. Retrem nezavání ani hratelnost, byť v rámci žánru už asi nejde přicházet s nějakými zásadními inovacemi. Herní mechaniky a design levelů budou hráčům Guns, Gore & Cannoli hodně povědomé.
V porovnání se svými staršími nevlastními bratříčky s italskými kořeny se ovšem ork Gurgaz musí zbraněmi ohánět o poznání svižněji. Levely ve Warhammeru výrazně těží z vertikálních prvků a jsou členitě vystavěné tak, aby se hráč mohl vždy pohybovat po většině plochy obrazovky. Někdy se tak děje na úkor estetického dojmu, protože nezbývá mnoho prostoru, kde by výtvarníci mohli hrdě prezentovat hezky vypadající pozadí, a v prvních levelech se Gurgaz i trochu ztrácí mezi záplavou srovnatelně zelených nepřátel. Avšak po většinu času tento design přeje rychlé akci, při níž ohrožení přichází ze všech stran a na žádném místě nelze bez úhony stát více jak dvě vteřiny.
K hernímu úspěchu není třeba jen přesně skákat a ještě přesněji mířit, ale také umět prioritizovat ty momentálně nejnebezpečnější nepřátele a hlavně všechny své akce vhodně načasovat. Veškeré zbraně z rozsáhlé nabídky rozčleněné do poměrně klasických kategorií, jako jsou samopaly, brokovnice či raketomety, mají nekonečný počet nábojů. Výrazně se však liší jejich smrtící účinek a zejména kadence a doba potřebná k přebití zásobníku, takže je nutné mezi nimi operativně přepínat dle měnících se podmínek. Plamenomety a jiné zbraně, jimiž lze protivníky účinně eliminovat i bez pečlivého míření, se dokonce velmi rychle přehřívají, a pokud se tak stane, ubírají cenná procenta zdraví samotnému Gurgazovi.
Navzdory těmto překážkám je ale Warhammer vlastně příjemně lehká hra, která hráče odmění spíš relaxačním účinkem, než že by mu poskytovala požitek z překonání náročné výzvy. Na střední obtížnost zásadní překážku na cestě k úspěšnému dohrání nepředstavují dokonce ani bossové, jejichž vzorce útoků je snadné prokouknout a přizpůsobit se jim. Po dohrání hlavní příběhové linky, která je otevřena lokální i síťové kooperaci, se nicméně hráč může bavit ještě bitkami s přáteli v multiplayerových arénách.
