Somniphobia, strašidelná indie hra se na Steamu objevila před rokem. Velkou propagaci jí udělal světoznámý tvůrce Markiplier, který je znám díky své oblibě hraní hororových her, obzvlášť těch nepříliš známých. Somniphobii vytvořil jeden autor – Ethan Harris-Austin –, za což velký potlesk, ale jde vidět, kde si bral inspiraci. Hra sice podle popisku na Steamu na první pohled nevypadá jako klon Five Nights at Freddy's, což mě nemile překvapilo, ale nakonec můj pohled na ni něco změnilo.
Zdroj: Ethan Harris-Austin
Susan by si měla zajít k doktorovi
Hned ze začátku dostaneme upozornění, že hra je násilná, krvavá, obsahuje sexuální obtěžování a je plna velice znepokojivých momentů, jež se v hororovkách bohužel objevují poslední dobou velice zřídka. Hrajeme za Susan, holčičku, jež má opravdu velký problém se spánkem a každou noc trpí děsivými a dost zvláštními nočními můrami. Jak už název napovídá, Susan trpí takzvanou somnifobií, což je nemoc, která se projevuje strachem ze spánku, respektive z nočních můr, spánkové paralýzy nebo smrti ve spánku. Vydáme se tak na výpravu do jejích snů, které nenápadně reprezentují její vzpomínky na nešťastné události.
Barvitá noční můra
Somniphobia na mě udělala dobrý dojem díky svému unikátnímu art-stylu, který mi dost připomínal Sad Satan. Při prvním volném pohybu se pak můj pozitivní názor na grafickou podobu ještě zvýšil. Kdybych měl někomu popsat, jak vypadá sen, řeknu mu o vizáži Somniphobie. Nevím proč, ale přesně takovou texturu má můj každý sen. Tento aspekt se mi sice líbil, ale na druhou stranu i o to víc děsil. Hra bude mít převážně atmosféru dětského pokoje, což je v hororových hrách ozkoušená finta, i když už trochu ohraná. To však pro Somniphobii neplatí.
Zdroj: Ethan Harris-Austin
Papírová monstra
Doslova všechny příšery překypují originalitou a znepokojivostí. Ze začátku máme tu čest se setkat se špagetovým kočko-pánem v klobouku, bledým cirkusákem a kravaťákem, co má místo očí točící se kolečka z Maců. Když je takhle popisuju, jako děsiví mi nepřijdou, ale cokoliv, co vám skočí před oči a zařve nepříjemný zvuk v temné atmosféře, vás vyleká. Postupem času se do hry přidávají další už ne tak roztomilí nepřátelé, takže se máte na co těšit.
FNAF-headi se můžou jít bodnout
Důvod, proč bych si vybral Somniphobii před FNAF, je ten, že hra není repetitivní. Nejvíc mě na Five Nights at Freddy's otravovalo hledání přesného procházení hrou, FNAF jsem bez pomoci tutoriálu od jednoho z jejich zarytých fanoušků nikdy nedohrál. Nechtěl jsem si zahrát hororovku, kde bych musel hledat algoritmus nepřátel, necítil žádný adrenalin a bezmozkovitě koukal na kamery. Z tohohle strachu z point-and-click her mě však Somniphobie asi vyléčila. Nic z toho, co na FNAF nesnáším, tu není. V Somniphobii jsou kamerové části krásně prokládané těmi s volným pohybem. Prohlížení kamer je tady zároveň užitečné, zábavné a plné akce. Hra udává krásné adrenalinové tempo, baterka má k tomu výdrž asi jako kuřák na maratonu a jako dezert jsou neustále pohyblivá monstra. Somniphobie by za mě byla určitě lepší bez kamer, ale tentokrát jsem je spíše bral jako zkoušku než jako otravu.
Somniphobia by si zasloužila větší pozornost. Pokud jste fanouškem FNAF, měli byste ji už dávno mít v knihovně. Obrovské plus za grafiku i atmosféru a doufám, že tvůrce vytvoří ještě něco podobného, nebo klidně i pokračování či prodloužení. Ale tentokrát prosím už bez kamer!
Recenzi pro Gaming Professors napsal Daniel Červinka.
