Třebaže dobám Flashe již zřejmě definitivně odzvonilo, server Newgrounds pořád ještě žije a jeho vliv na tehdejší internetovou scénu se nedá zpochybnit. Možná i vy jste si kdysi, možná při hodinách informatiky, pouštěli animace ze série Madness, v nichž žoldák Hank kreativně a velice brutálně likviduje hordy nepřátel bez obličejů, aby nakonec vyšel z boje vítězně (anebo umřel, ale v další epizodě už byl zase fit). Pokud chcete nahodit náladu a chytit trochu té nostalgie, zkuste si pustit například tuto; jako ukázka původních flashovek pak může posloužit výborný Madness: Accelerant.
Jen seznam her a animací, které má na svědomí sám autor, Krinkels (vlastním jménem Matt Jolly), je úctyhodný, a to nepočítáme další navazující tvorbu fanoušků. 22. září se dokonce každoročně, již od roku 2007, slaví Madness Day a ostatní tvůrci v rámci něj nahrávají své vlastní příspěvky do této série.
Madness je zkrátka fenomén a Hank (případně všichni ti jeho nepřátelé s křížkem místo obličeje) patří mezi největší ikony Newgrounds, akorát jde s dobou. Remake hry MADNESS: Project Nexus se proto v roce 2021 z Flashe přesunul do Unity, aby, tentokrát už v pořádném 3D, šířil šílenství na Steamu.
Zdroj: Matt Jolly
Kdesi v Nevadě…
Svět prodělal takovou nehezkou apokalypsu a zamořili jej různí bandité, zombie, fanatici a další cháska. Pravda, opevněné město Nexus City je o něco bezpečnější, ale ani to si také nevede zrovna nejlépe, a navíc tomu všemu šéfuje diktátor Phobos, který má své vlastní plány právě s titulním Projektem Nexus. Naštěstí existuje odboj, k němuž se přidává i slavný Hank J. Wimbleton, takže naděje přece jenom je. Úkolem bude probít se za hradby, infiltrovat věž, v níž Nexus sídlí, a tuto hrozbu jednou provždy ukončit. Vrátí se staří známí, Hankovi pomáhají vojáci Sanford a Deimos, objeví se také spasitel Christoff nebo klaun Tricky.
Příběh, pokud nejste dlouhodobými příznivci série Madness, vám asi nic moc neřekne. Dočkáte se celkem logického zdůvodnění, proč co právě děláte, potkáte mnoho povědomých postav, zájemci si mohou přečíst i různé texty s dalšími podrobnostmi, ale není to povinné. U flashovky založené na bezhlavém násilí to také skoro vůbec nevadí.
Druhý hlavní režim hry je mód Arény, který má vlastní příběhovou linku. Zde si v roli vámi vytvořeného agenta budujete od podlahy svou vlastní žoldáckou společnost, přičemž se dostaví nečekané komplikace. Oproti hlavnímu módu jsou přítomny prvky RPG (tedy vylepšování statistik/dovedností na základě zkušeností) a nakupování nových zbraní za herní měnu, obojí získáváte zdoláváním vln nepřátel. Někoho může bavit spíše tento pomalý postup, jiní naopak ocení přímočarou arkádovou hratelnost hlavního příběhu, každopádně vyberou si zde příznivci obojího.
Přestřelky i souboje na blízko
Podobné skoky do třetího rozměru jsou z hlediska hratelnosti vždy celkem výzvou, ale MADNESS: Project Nexus se s ní vyrovnal obstojně. Většinu herních prvků tak poznáte z flashové předlohy, jen prošly vylepšením.
Vaše postava umí útočit na blízko či na dálku, měnit zbraně, používat předměty, uhýbat a dávat pokyny parťákovi. K boji holýma rukama poslouží blokování a jednoduchá komba, jinak přichází ke slovu široký arzenál. Ten začíná různým nářadím, štíty, motorovými pilami, meči či katanami a končí pistolemi, samopaly, brokovnicemi nebo dalšími specialitami. Většinu zbraní můžete navíc používat v páru, což je krásně taktické a především zábavné. Jako bonus přibylo kradmé zabití ze zálohy či QTE, i když moc často je nevyužijete. Oproti původní hře naopak ubyla možnost zpomalení času.
Kromě toho máte speciální tlačítko pro vypnutí fyziky, po němž se postava složí na zem a chvíli se jen tak povaluje jako tzv. ragdoll. Nemá to (skoro!) žádné praktické využití, ale tuto mechaniku jsem si zamiloval, protože ani podvacáté to náhodné válení se nepřestalo být vtipné.
Střelné zbraně mají omezený počet nábojů, většinou maximálně dva zásobníky, a zbraně na blízko zase mají omezenou výdrž. Budete proto nuceni neustále obměňovat arzenál a průběžně zahazovat staré věci; i to může být překvapivě smrtící.
Občas sice naleznete hromádky munice, ale ty fungují jen jednou a doplní vám pouze současný zásobník, což je přinejmenším zvláštní. Počet nábojů i životů záleží na zvolené obtížnosti – při nižších úrovních se jedná o klasickou arkádovou střílečku, na vyšších už je to jako v oněch kreslených animacích. Jedna rána se tak rovná jednomu zabití a je třeba být neustále v pohybu. Pro přestřelky můžete teoreticky využít i systém krytí, ten však v takto hektické a kontaktní hře zůstane spíše opomenut.
Dostupná je také podpora ovladače, ale ten pravděpodobně využijete jen v kooperaci. Na rozložení tlačítek (což v menší míře platí i pro klávesnici) si totiž budete zvykat dlouho a myší se stejně míří lépe.
Veni, vidi, pugnavi (et vici)
Úrovně se drží osvědčeného formátu z flashovky, jsou tedy povětšinou lineární a pravidelně na vás chrlí vlny nepřátel, které musíte zabít, než budete moct pokračovat dál. Kromě toho můžete hledat ve skříňkách bonusové zbraně nebo si číst nepovinné texty k příběhu a občas vás čekají jednoduché hlavolamy pro jednoho či dva lidi. Na konci úrovně se pak objeví boss, obvykle nějaký maskovaný, steroidy nasáklý přešlechtěnec. Třetí rozměr se příliš neprojevuje, prvky skákačky zde nejsou a většinou jen zdoláváte rampy či schodiště. To také není úplně na škodu, jednak by to vykolejilo celou hratelnost a jednak je systém míření na vyvýšená místa už tak lehce nešikovný. Naštěstí máte k dispozici podrobný tutoriál, který se vyplatí hned na úvod projít. Mise jsou poměrně dlouhé a hlavní příběhová linka vám zabere něco přes deset hodin.
Mezi úrovněmi přecházíte v jednoduchém otevřeném světě; ten je sice celkem rozlehlý a nabízí další nepřátele pro odreagování se, jinak je však dost prázdný, nenutí k průzkumu a v této podobě působí nevyužitě. Občas se také objeví černobílé hratelné flashbacky událostí, které tomu všemu předcházely. Samy o sobě sice nejsou vrcholem zábavy, ale pořád je to o něco stravitelnější než muset číst zdi textu nebo proklikávat zdlouhavé dialogy.
Posledním dostupným módem je Hřiště, plně přizpůsobitelná aréna, v níž si můžete vyzkoušet nové zbraně nebo potrénovat proti nepřátelům. K postupu ve hře sice vůbec není nutná, ale zejména pro vyšší úrovně obtížnosti se může docela hodit.
Kdo vám kryje záda
Ve většině misí vás doprovází druhá osoba, což umožňuje kooperativní hru. V singleplayeru tuto úlohu zastane AI, která je překvapivě zdatná. V boji se dokáže postarat sama o sebe, co do počtu zabití s vámi drží krok, a proto po většinu času budete rádi, že s sebou tohoto parťáka máte. Jen pro něj platí stejná pravidla jako pro vás, takže používá zbraně, které jste mu zanechali, načež velmi rychle vyplýtvá všechny náboje nebo opotřebuje ty na blízko. Sám novou výzbroj příliš nesbírá; na jednu stranu si tak ty nejlepší kousky můžete nechat pro sebe, zároveň ale pro udržení optimální bojeschopnosti občas musíte provést lehce otravný mikromanagement. Na druhého hráče totiž můžete kdykoliv přepnout a přezbrojit si jej dle libosti, případně se s ním vystřídat, když máte málo zdraví.
Postava ovládaná AI nemůže zemřít, při ztrátě všech životů je akorát vyřazena z boje a vy ji musíte pomocí příkazu oživit. Zdraví je rozděleno do několika bloků – každý se sám o sobě celkem rychle regeneruje, ale pokud o nějaký přijdete úplně, musíte jej doplnit použitím lékárničky. Kromě toho máte ještě Tac-Bar, víceméně štít, který vykryje část útoků a dobíjí se likvidací nepřátel. Je to mechanika, za kterou budete rádi; jen je nepříjemné, že někteří elitní nepřátelé ji využívají také.
Ve zpracování je rozdíl největší
Grafika je překvapivě pěkná a od dob lehce nepohledného online Nexu doznala pronikavého zlepšení. Stylizované zničené 3D prostředí vám může místy připomenout sérii Borderlands, ale postavám přitom zůstal jejich osobitý vzhled. Hra se také úspěšně vyhýbá klasické nástraze postapo a dostatečně často osvěžuje úrovně barvami, aby nebyly pořád jen hnědé nebo šedé.
Samozřejmostí je všemožná brutalita, takže v některých pasážích budete moct celé zdi vymalovat načerveno (případně jinou barvou, pokud potkáte třeba zombie). Propracované modely zásahů a animace smrti jsou v tomto žánru už skoro samozřejmostí. Potěší i různé další detaily, například že po průchodu louží krve za sebou necháváte zářivě rudé ťápoty. Poslední rána boje se vám také občas zobrazí v efektním zpomaleném záběru.
Soundtrack tvoří osvědčená směs dubstepu, elektra, techna a metalu, co řádně rozproudí krev. Svou roli při budování atmosféry tak plní dobře, i když příliš neutkví. Plný dabing chybí, dočkáte se akorát jednotlivých hlášek a různých zvuků při útocích. Není to úplně ono, ale asi je pořád lepší mít takto očesaný dabing než nekvalitní.
MADNESS: Project Nexus je povedená adaptace flashové série do 3D prostředí. Ačkoliv některé volby ze strany herního designu jsou nadbytečné, nešikovné nebo přinejmenším zvláštní (a jiné naopak překvapivě chytré), základní brutální řežba je stále stejně zábavná, ne-li ještě lepší. Pro odchovance původního Madness se jedná téměř o povinnost, pro ostatní pak rozhodně o titul stojící za zvážení. Menší problém v podobě cenovky nastavené na 20,99 € může vyřešit některá z četných slev na Steamu.
